Hlavní obsah

Uštvaná matka: Ano, i v roce 2013 jsem vezla do Itálie špagety

Foto: Marie Bartošová

Jak to dopadne, když dětem poprvé ukážete moře?Foto: Marie Bartošová

Je to zhruba rok, co jsem psala článek pojednávající o pseudomoři v našem obýváku. Letos můžu napsat článek o moři skutečném.

Článek

Po třech letech šetření a utrácení našetřených prostředků jsme se s dětmi k moři nakonec dostali. Cestovní horečka propukla zhruba už týden před odjezdem. Nejsem žádný amatér, a tak jsem si, vědoma toho, že jedeme na zájezd „bez stravy“, učinila menší zásoby jídla pro první dva dny. Říkala jsem si, že než se zorientujeme v novém prostředí, cizím městě a jiném státě, bude to chvíli trvat, a je tedy nutné mít zdroj jídla.

Navštívila jsem supermarket a na zájezd do Itálie jsem koupila špagety, italskou omáčku a čínské nudlové polévky (ty se jedí všude po světě). Jsem asi jediný turista, který do špagetové země přivezl jejich národní pokrm české kvality (v italském hodnocení by to byla pravděpodobně jakost číslo čtyři).

Cesta ze středu Evropy na její jižnější konec probíhala víceméně pozvolna. Jediný rozdíl, kterého jsem si stačila povšimnout, byl v kvalitě silnic i dálnic. Při přejezdu česko-rakouských hranic jsem měla pocit, že sjíždím z tankodromu do haly sálové cyklistiky. Podélné bílé krajní čáry, potažmo i ty středové byly najednou mnohem viditelnější. Hlavně jsem nenašla jediný úsek komunikace, kde by toto značení chybělo. V Itálii to dokonce dohnali do takové kvality, že toto značení obohatili i blikajícími světly, reflexními prvky a všudypřítomnými tunely, které se po celém svém obvodu postupně naplňovaly rozsvěcujícími odrazkami. Chvíli jsem měla pocit, že se chystám na přistání na mezinárodním letišti.

Na místě jsme zjistili, že vzdálenost od hotelu k moři je kratší než 200 metrů, což pro případ vzniku vlny tsunami není uklidňující faktor, ačkoli to značně omezí počet vět typu „mami, mě bolí nožičky“ a „kdy už tam konečně dojdeme“. Děti se k moři těšily ohromně, ale ve své dětské naivitě a nevědomosti nebyly dost dobře schopné pochopit, že to „velký modrý a nekonečný“, kde není vidět konec země, že to všechno je moře.

Této ohromné ploše se rozhodly říkat bazén. Po chvíli však zjistily, že se to bazénu zdaleka nepodobá. Číslo jedna na to přišlo v momentě, kdy si loklo zhruba půl galonu mořské vody a číslo dvě ve chvíli, kdy se potopilo a otevřelo oči. Ke zjišťování dalších poznatků dojdeme během následujících dní...

Přeji hezkou dovolenou vám všem, ať už v rodném kraji nebo v cizině.

Načítám