Článek
Vypadáte, že v Senátu nemáte co dělat! Příliš mladě! Jaká je vlastně věková hranice?
Děkuji za kompliment! Věková hranice pro kandidáty je 40 let.
A kolik je vám tedy, smím-li se vůbec jako muž zeptat?
Žena v mém věku na tuto otázku neodpovídá s velkou radostí, ale řeknu-li to jako motorkářka, už jedu „pátý gumy“! Je mi pětačtyřicet…
A jsme u toho. Co váš Harley–Davidson a vaše sociální cítění? To je jak pěst na oko! Jak to jde k sobě?
Byli jsme celkem chudá rodina, auto jsme neměli, ale táta měl motorku. Vyrůstala jsem mezi chlapy a prostě benzin mi voněl. A má současná motorka má 3 kola. Nemusím se bát, že spadnu! (smích)
Je to ale drahá motorka a trochu provokuje…
Víte, každý máme nějakou „úchylku“, které jsme schopni něco obětovat. Harleyáci jsou fajn parta, která si umí pomáhat. Spousta z nás si motorky staví a vylepšuje postupně. Harley se neprodává – je to člen rodiny! Můj kamarád si deset let doma v obýváku stavěl Indiana, motorku z roku 1923…
Stejně si myslím, že je to spíše koníček pro tvrdé chlapy. Takové ty trochu… neposlušné…
Každý rok v karlínském kostele pořádá náš klub mši za zemřelé kamarády a přispíváme do kostelní sbírky. Pan farář nás vždycky pochválí a řekne, že nezná ukázněnější lidi. A my ho po mši provezeme kolem kostela! A on se modlí… (smích)
Jak jste se dostala k politice?
V hospodě, jak už to tak bývá! Jsem spoluzakladatelkou Strany práv občanů – Zemanovců a bylo to v Praze U Pinkasů. Ale ono to samozřejmě nebylo tak prosté. Pokud má člověk chuť a potřebu se angažovat, důvody jsou vážnější než posezení u piva. U mne v tom sehrál velkou roli i Miloš Zeman, to je silná osobnost a rozený politik…
Náš magazín ale nemá s politikou moc společného. Jediné, co mne opravdu zajímá, je to, jak a proč do politiky vstupuje žena…
Začali jsme na přelomu loňského a letošního roku. Znáte někoho, kdo byl se stavem politiky v tu dobu spokojen?
Jestli dovolíte, budu se raději ptát já. Řekněte mi, proč kandidujete do senátních a magistrátních voleb, když můžete dělat řadu jiných věcí?
Zajímají mě děti a staří lidé. Důvody? Hodně osobní. Byla jsem ošklivá vytáhlá holka. Zažila jsem to, čemu se dnes říká šikana na školách, ale i to, čemu se dnes říká domácí násilí. Dostávala jsem „nafrak“ ve škole, a doma mi maminka ještě přidala.
Se svým harleyemFoto: archiv Evy Svobodové
Kdy se to vylepšilo?
Až na střední škole. Tam jsem byla ta, která dávala opisovat spolužákům domácí úkoly, začala jsem už trochu vypadat jako holka a taky jsem dělala sport…
Hrála jste řadu let vrcholově volejbal…
Ano, až tady jsem se začala cítit jako ženská. Byla jsem v kolektivu velkých holek a velkých chlapů, i sportovní úspěch dodá člověku sebevědomí. Být to dnes, tak se svojí tehdejší sportovní výkonností bych zřejmě dostala i nějaké zahraniční angažmá.
Vraťme se k těm dětem. Co byste chtěla změnit?
Víte, zažila jsem období, kdy můj syn během několika let prodělal dvacet těžkých zápalů plic. Byla jsem s ním tehdy už sama. Matky-samoživitelky to tedy vůbec u nás nemají lehké. A děti? Chci bojovat proti šikaně na školách a byla bych třeba pro školní uniformy.
Není to krok zpátky?
Ne. Je to krok dopředu. Vždyť je to běžné v USA i třeba Anglii a dalších zemích. Ta uniforma, pokud je dobře navržená a ušitá, je pro dítě jakýmsi symbolem příslušnosti ke své škole, ale především odstraní ty obrovské problémy s předváděním, které dítě na sobě bude mít dražší a „značkovější“ oblečení. Matky, které nemají moc peněz, se tímhle dost natrápí…
To vám asi mnoho našich čtenářek potvrdí…
Já mám naštěstí kluka, a u těch to není zas takový problém. Ale vím, co si zažívají kamarádky především se svými dcerami. Raději si nic nekoupí samy pro sebe a nakupují pro dceru, aby nebyla ve škole „nemožná“. A to je jí třeba třináct…
Co ještě byste chtěla udělat v rámci dětské problematiky?
Tak třeba volný čas dětí mě zajímá. Trochu mě děsí tahle počítačová generace. Já jsem chodila 11 let na klavír, pantomimu, dělala jsem sport. Neměla jsem čas na „blbiny“. Musíme děti daleko více lákat k aktivnímu vyžití. Pokud budou mít zájmy, pokud je něco „chytí“, čemu se s chutí věnují, bude méně problémů s drogami i dětskou kriminalitou.
Chce se věnovat především sociální sféřeFoto: Jan Štětina
Máte dvě maturity, to není moc běžné…
A jsem ráda. Moje třídní profesorka na gymnáziu mě dál nasměrovala na střední školu sociálně-právní. A to byla moje parketa. Je to univerzální vzdělání, kus psychologie, sociologie, práva, ekonomiky. A ještě vážně uvažuji o vysokoškolském studiu sociologie. Vlastně už jsem byla jednou přihlášená, ale umírala mi maminka a studium muselo jít stranou.
A titul Pretty Woman ČR 2009 – jak vám pomohl?
Vlastně nijak. Dostala jsem ceny a jistě, potěšilo mě to vítězství. Ale slibovala jsem si od toho víc. Myslela jsem, že by ten úspěch bylo možno využít lépe. Třeba v charitě. Ale žádnou nabídku jsem nedostala.
Váš přítel mi řekl, že dokážete neznámému starému člověku dát padesátikorunu a poslat ho na dort a kafíčko do cukrárny…
No, to dělám a ráda (smích). Ale to tam nepište, aby někoho nenapadlo, že jsem si to vymyslela, abych sbírala body…
A já vám právě tohle věřím!
Víte, já jsem celkem obyčejná ženská a nikdy jsem ze sebe nedělala nic jiného. Nemám titul ani před, ani za jménem. Prožila jsem si dost pekelné dětství, rozvod, dlouhodobou nemoc dítěte, kdy jsem byla zoufalá. Držím na děti a staré lidi. Zdravý, dospělý člověk v produktivním věku se o sebe prostě umí postarat. Musí umět. Ale šikanované dítě, nebo dítě, kterému ubližuje a sráží jeho sebevědomí vlastní rodič? Poznala jsem to bohužel na vlastní kůži… Zní to asi jako šílené klišé, ale já miluju dětský bezstarostný smích…
Pokud budete zvolena, budete využívat i svého šarmu?
No samozřejmě, dokud ještě nějaký mám! (smích) Politika je přece o diplomacii a v ní se musí využít všeho! Ale teď vážně – myslím, že v Senátu a politice vůbec chybí více ženského elementu nebo šarmu, když tomu tak chcete říkat. Chlapi se pak nudí a opouští je galantnost a džentlmentství.
Jak se budete jednou vyrovnávat se stářím?
Těžko! Bojím se stáří jako každá žena. Proč to neříct narovinu...
