Úsměvné pátrací historky: Klíče v lednici, hořčice v mikrovlnce

Na vině je většinou spěch, zmatek, únava či nesoustředěnost způsobená návalem povinností. Nezáleží na pohlaví, na věku, na inteligenci, tyhle nepochopitelné hledací akce zažil asi opravdu každý.

Klasikou je hledání klíčů od auta za jízdy, tedy, když je logicky máte v zapalování. A pak tu jsou klíče od bytu. „Přišla jsem domů, rychle se převlékla, namazala si chleba, abych zaplácla hlad, a už zase spěchala pryč. V tu chvíli jsem nemohla najít klíče od bytu,“ popisuje jednadvacetiletá Soňa. Prohledala úplně všechno – všechny své kabelky, všemožné šuplíky, poličky, kapsy. Nikde nebyly. „Už jsem byla na pokraji hysterie, ale nakonec jsem je objevila v lednici vedle šunky, kterou jsem si předtím dávala na ten chleba,“ vzpomíná Soňa.

Podobně úsměvně působí zážitek Ivany, která s pomocí policisty hledala v kufru svého auta rezervu. „Pátrali jsme v kufru, pod podlahou, prostě všude. Háček byl v tom, že mám auto, kde je rezerva umístěna na dveřích kufru, samozřejmě zvenku, takže normální člověk ji spatří okamžitě,“ vypráví Ivana.

Velmi zapeklitým místem, kde se věci podivně přemisťují a ztrácejí, je i kuchyň. Své o tom ví i třiatřicetiletá Zuzana, respektive její osmatřicetiletý manžel Adam.

„Muž si ohřál párky v mikrovlnce, dal si k nim hořčici, ale po chvíli si chtěl hořčici přidat. Chvíli koukal do lednice, nikde ji nemohl najít, tak na mě spustil, kde jako je, kam jsem ji zase uklidila, že to snad není možné a podobně,“ popisuje Zuzana. Marně argumentovala tím, že naposledy měl hořčici v ruce on. „Najednou ale manžel z lednice vyndal takový ten plastový kryt, kterým se v mikrovlnce přikrývá talíř. Zmlknul, s obavami otevřel mikrovlnku a z ní vytáhl hořčici, kterou tam omylem uklidil,“ dodává Zuzana s tím, že manželovu následnou omluvu si vážně užila.

Ještě šílenější hledání ale zažila Kateřina. Večer před odjezdem na dovolenou se jí totiž ztratil pes. „Hledala jsem ho po celé vesnici a zapojila do toho roj dobrovolníků. Uprostřed téhle pátrací akce mi ale došlo, že jsem den předtím psa odvezla do psího hotelu, kde nám ho měli po dobu dovolené hlídat. Bylo to strašně trapné, nejradši bych si tehdy dala facana,“ vzpomíná Katka.

Staří lidé mají na sklerózu nárok, přesto jsou i jejich příběhy velmi úsměvné. Janina babička se jednou rozhodla vybělit si svou zubní protézu, proto ji uložila do zavařovací skleničky s vodou a sodou. A z bezpečnostních důvodů ji i zavřela víčkem. „No a pak už nebyla sklenka se zuby k nalezení, prostě zmizela. Našel ji až děda po čtrnácti dnech, když si šel do spíže pro okurky k uzenému. Mezi ostatními kompoty byla hezky uklizená i babiččina protéza,“ vypráví Jana.

Úsměvný, i když z části trochu smutný zážitek má se svou milovanou prababičkou i Gábina. „Byla už hodně stará a trpěla Alzheimerem. Vždy byla zvyklá dávat si každé ráno a večer jednoho malého panáčka slivovice pro zdraví. Jenže kvůli nemoci si nepamatovala, že už si panáčka dala, a tak si šla pro alkohol víckrát. Dost tím svou spotřebu zvýšila a byla nechtěně veselá, protože si prostě nepamatovala, kolik těch panáků si vlastně dala,“ dodává Gábina.

A jak to máte vy? Kde zapomínáte věci vy?