Ukrajinka Vikktoria po roce života v ČR: Mluví česky, pracuje a vdala se. Domů se ale vrátit nemůže

O tom, jak dvojnásobná mistryně světa v thaiboxu musela z ukrajinského Záporoží utéct před válkou, jak nebezpečná její pětidenní cesta do ČR byla a jak při ní několikrát šlo jí i její tehdy dvouleté dcerce Maye o život, jsme psali před rokem. Jenže na mír v Ukrajině to stále nevypadá. Pořád to není místo, kde by mladá žena mohla bezpečně vychovávat své dítě. A tak zůstává u Lenky Bartákové, fotografky a majitelky zpravodajského webu Czech Fighters, která se jí od začátku ujala. Její život je ale úplně jiný než před rokem, protože tahle bojovnice se dokázala nepřízni osudu opravdu postavit čelem.

Vše o válce na Ukrajině

Když před rokem Vikktoria dorazila k Lence Bartákové, spadl z ní největší strach, který v životě pocítila – strach o život své tehdy dvouleté holčičky. Ale jiné obavy nezmizely - na Ukrajině zůstal její partner, otec malé Mayi, a také její maminka. Alespoň o ni už se bát nemusí, protože nakonec se nechala přemluvit a i přes vyšší věk a zdravotní problémy po čase dorazila za ní. I ona našla útočiště u Lenky Bartákové. „Lenka už pro mě není jen zachránkyně nebo kamarádka, je jako moje sestra,“ řekla mi Vikktoria poté, co jsme se po roce zase slyšely. Mimochodem už jsme spolu nemluvily anglicky jako tehdy, ale česky – rok stačil mladé ženě na to, aby si češtinu osvojila natolik, že je schopná se tu domluvit.

Vikktoriině mamince se ulevilo nejen díky tomu, že konečně zase může být se svou dcerou a vnučkou, ale čeští lékaři ji zbavili i velkého zdravotního trápení. „Měla děsivou artrózu v pokročilém stadiu, každý krok ji neskutečně bolel, pohyb pro ni byl utrpení. Tady ale podstoupila operaci kyčle, má nový kloub a už nám tu běhá po baráku. Pomáhá se vším, co je potřeba. S dětmi, domácností, vařením. Vlastně i moje rodina v ní má babičku,“ popisuje Lenka Bartáková.

Vikktoria se naučila česky a dobře se s Českem a Čechy sžila. Její dcera chodí do české školky, kde má kamarády a moc se jí tam líbí. A Vikktoria si našla práci – díky tomu, že ovládá různé bojové techniky a na Ukrajině se věnovala především sportu a thaiboxu, dělá ženskou ochranku na jedné pražské diskotéce.

Ale osud rodné země jí samozřejmě není lhostejný. Stala se dobrovolnicí a Ukrajině pomáhá, jak jen to jde. Zapojuje se do všech možných sbírek a akcí, sama organizuje nejrůznější výzvy a shání, co je potřeba nejvíc – peníze, terénní auta, výbavu pro vojáky a drony. „Můj muž totiž bojuje v Doněcku, má na starosti průzkumné drony. A ty jsou potřeba pořád,“ říká o svém muži, s nímž se snaží být v pravidelném kontaktu. Jelikož je ve válečné zóně, ne vždy se spojení podaří a bývá to smutné. „Je v Avdiivce na Doněcku, jsou obklíčení ze tří stran. A nejděsivější asi je, že už si na válku a jak to kolem něj pořád bouchá a střílí, zvykl. Když s ním mluvíme, něco tam bouchne, my se vyděsíme, ale on nic. S ledovým klidem mluví dál, už to ani nevnímá,“ líčí Vikktoria.

Asi největší štěstí za poslední rok ale pocítila Vikktoria v září. S otcem své dcery totiž nebyla sezdaná, roky spolu na Ukrajině žili a vychovávali dceru, ale manželé oficiálně nebyli. Proto nikdy nedostal tak dlouhé volno jako ženáči, a nebyl tedy čas se vzít ani se vidět.„Ale nakonec se podařilo zorganizovat jim svatbu v Užhorodě. Její muž tak dostal deset dní volna, a když se odečte čas na cestu do Užhorodu, mohli spolu strávit sedm dní,“ vysvětluje Lenka Bartáková.

Podle slov Vikktorii to bylo krásné, i když krátké. Ale v době války je i sedm dní s tím, koho milujete a o jehož život se dnes a denně strachujete, víc než cokoli jiného. A naděje na to, že válka jednou skončí a oni se vrátí na Ukrajinu a budou zase žít svůj předešlý úplně obyčejný, ale krásný život, jim stále zůstává.

Osud Ukrajinců není lhostejný ani spoustě Čechů. Naše manželky jsou světice, říká dvojice mužů, kteří vozí na Ukrajinu humanitární i vojenskou pomoc