Učitel roku: Spaní v lavici odpustím spíše než pasivitu žáků

Když se řekne fajn chlap, každý si pod tím představí trochu něco jiného. Pro mě je to třeba Tomáš Míka, profesor z táborského Gymnázia Pierra de Coubertina, který se stal letošním nejoblíbenějším učitelem ČR. Za tenhle titul vděčí samozřejmě sobě, ale také svým studentům, kteří ho nominovali a jasně mu tím dali najevo, že si ho váží.

Jak by také ne. Je milý, kultivovaný, příjemný, zábavný, inteligentní. A jistě by mohl pracovat v nějakém lukrativnějším oboru, než je školství, jenže on se rozhodl učit. Jak je to s muži ve škole, umí ho studenti vůbec rozčílit a proč vydává knihy pod pseudonymem?

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor český jazyk a společenské vědy. Kolik vás bylo v ročníku mužů a kolik z nich dodnes učí?

Se stejnou aprobací nás studovalo šest a poměr mužů a žen byl překvapivě vyrovnaný, byli jsme tři kluci a tři holky. Vím, že jeden spolužák a jedna spolužačka učit ani nezačali, jeden spolužák učí dodnes, a o zbývajících dvou spolužačkách už dlouho nemám žádné zprávy, ale předpokládám, že také pořád učí.

To jste ještě byli v tomto směru celkem úspěšný ročník. Obecně je ale mužů v českém školství hodně málo. Je to vážně jen kvůli nízkým platům?

Je pravda, že ve školství jednoznačně převažují ženy. A ano, je to způsobené především hluboce podprůměrnými platy. Z různých důvodů je u nás pořád většinově zakořeněný model, podle kterého větší díl financí do rodinného rozpočtu obstarává muž. Pak není takovým problémem nižší plat ženy učitelky, ovšem rozhodne-li se být učitelem muž, znamená to minimálně zásadní snížení životní úrovně rodiny, ne-li její existenční potíže.

Vy jste se učit ale i tak rozhodl. Vzpomenete si na svůj první den v roli kantora?

Detaily úplně prvního dne si nevybavuji, zato si dobře pamatuji na intenzivní pocit nepatřičnosti toho, že zrovna já, takový pako nezodpovědný, mám po studentech něco chtít a k něčemu je vést. Vůbec jsem se do role učitele nemohl vpravit.

Zjevně jste se ale do toho nakonec vpravil. Vaši studenti vás dokonce nominovali na Zlatého Ámose. Jaké je tedy kouzlo vašeho učení?

No, kouzlo, to na mě jdete s příliš silným slovem. Spíš mě napadá, že jsem se do té role učitele možná dodnes nevpravil a že právě to mi přístup ke studentům usnadňuje.

Umí vás studenti rozesmát?

Rozesmávají mě skoro pořád. Jde o sled konkrétních komických situací, který začíná hned v prvních minutách hodiny řadou pozdních a překotných příchodů a improvizovaných a většinou dost vtipných výmluv, tedy omluv. Vlastně mě většinou dost pobaví už pohled na třídu při úvodním pozdravu, na to, jak se každá ta sebranka komicky pomalu a neochotně a nevěřícně zvedá.

Umí vás také rozčílit?

Samozřejmě že umí, frázi „mám já tohle zapotřebí“ si v duchu nebo v kabinetu nahlas říkám docela často, ale většinou jde o takový rituální povzdech, který je myšlený s nadsázkou. Občas se nějaká hodina prostě nepovede. Mě ale asi víc než studenti rozčilují podmínky, ve kterých pracujeme, a ve kterých není příliš času na kvalitní přípravu hodin, protože učitel, to je především úředník a pokladník a manažer a nevím co ještě.

Prý umíte být přísný tam, kde je to potřeba. Kde to podle vás je? Co u vás studentům skutečně neprojde?

Když se zříkají odpovědnosti za to, jak hodina probíhá. Tedy kombinace jejich pasivity a zároveň takového výrazu, kterým dávají najevo: nuda. Prostě na studentech vyžaduji, aby hodiny aktivně spoluvytvářeli.

Nad čím naopak umíte mávnout rukou?

Uvědomuji si, že ne vždy musí být studenti v nejlepší formě, vím, že už často pracují nebo mají spoustu mimoškolních zájmů nebo vedou bouřlivý noční život a právě útulné prostředí nějaké zadní lavice je nejlepším místem, na kterém je možné dospat a nabrat síly do nového krásného dne.

Teď na chvíli odběhnu od učení. Vy jste také spisovatel a básník. Tři knížky vám vyšly, další dvě chystáte. O čem v nich píšete?

To je různé. „Cikánov“ je třeba inspirovaný příběhy dětí z dětského domova, ve kterém jsem čtyři roky učil, „Celou noc jsem tehdy šel“ je zase milostným příběhem z doby, kdy mi bylo devatenáct let.

Publikujete pod pseudonymem Mořic Klein. Proč?

Když jsem kdysi posílal poprvé básně do časopisu Tvar, věděl jsem, že jeden Tomáš Míka už píše a překládá, a uznal jsem, že jako starší má na to jméno jaksi větší právo. A protože ty mé básně byly takové ponuré, vzpomněl jsem si, že na místním židovském hřbitově vedle samých nákladných náhrobků je taky jeden hrob označený úplně obyčejnou papundeklovou cedulí se jménem Mořic Klein. To byl člověk, který byl na hřbitově už za nacistů pochovaný jako poslední. Připadalo mi tehdy, že je to jméno s příběhem, který se k básním hodí. A pak už jsem pseudonymu zůstával věrný, přestože jsem si mockrát říkal, že jsem si taky mohl najít něco, co by nepůsobilo tak bizarně.

Už jste to zmínil, učil jste v dětském domově. To je asi o dost jiné než učit gymnazisty.

Určitě. Byly v něm umisťovány děti s vážnějšími poruchami chování. Děti se sklony k násilí, zlodějíčci, dětské prostitutky, děti, které měly problém s drogami. Takže to byla zkušenost docela drsná.

V čem přesně?

Před některými žáky jsem se musel mít na pozoru, protože od nich hrozilo fyzické napadení. S většinou žáků ale bylo možné navázat docela dobrý vztah, i když za sebou měli dost drastické příběhy. A mnozí i před sebou.

Vzpomenete si na něco konkrétního?

Třeba jeden žák byl souzený za takzvané „elpaso“, za loupežné přepadení, ale zrovna s ním jsem si rozuměl velice dobře. V hodinách slohu jsme mu proto psali do vazební věznice dopisy, v hodinách literatury jsme četli dopisy, které posílal on nám, v hodinách mluvnice jsme v těch jeho opravovali pravopisné chyby.

Nemůžu se vás nezeptat na předešlý školní rok, který zásadně poznamenala koronavirová krize. Jak se vám učilo na dálku?

Špatně. Chybělo mi setkávání se studenty i s kolegy. S mojí třídou jsme přišli o čas, po který jsme mohli být ještě naposledy spolu, protože jsem byl třídní maturitního ročníku. Navíc jsme s řadou kolegů zjistili, jak je životní styl učitelů, kteří ve svém zaměstnání pořád chodí po třídě nebo běhají po celé škole, vlastně zdravý. Online výuku jsme mnozí odnesli zdravotními problémy s páteří, se záněty zápěstí, s trombózami od nekonečného vysedávání u počítačů.

A co studenti?

Nejprve byli otrávení, chyběl jim živý kontakt se spolužáky i s učiteli. Ale postupem času si každý vypracoval vlastní strategii samostudia, všem začalo vyhovovat, že můžou studovat v čase a v tempu, které jim nejvíce sedí. Všem ubylo stresu, který je nahuštěnému školnímu provozu bohužel vlastní. Studenti pak třeba i společné videokonference vnímali jako negativní zásah do čistě osobně poskládaného dne.

Takže nakonec není distanční výuka tak špatná?

Podle mě by byla dobrá kombinace obou forem vzdělávání. Sice jsme všichni zjistili, že do školy chodíme vlastně rádi a setkávání se studenty i s učiteli nám chybí, ale zároveň by všem prospělo, kdyby hodin povinně strávených ve školách ubylo a část výuky probíhala ve větším klidu a s důrazem na vlastní odpovědnost studentů.

Pro vás byl minulý školní rok unikátní také v tom, že jste získal titul Zlatý Ámos. Co to pro vás znamená?

Beru to jako jakési přirozené vyústění výjimečného vztahu se třídou, která mě do ankety nominovala. Tedy ne jako úspěch a cenu, které by byly důsledkem nějakých mých osobních kvalit, ale jako symbolické dotvrzení toho, že jsme si se třídou výjimečně dobře rozuměli a prožili jsme spolu čtyři fantastické roky.

Co si myslíte o českém školství? Co mu podle vás chybí, a v čem je naopak jeho síla?

Ve svém bezprostředním okolí vidím sílu především v lidech, kteří i přes totálně demotivační nastavení pracovních podmínek dokáží odvádět práci na opravdu vysoké úrovni. Slabinou je určitě ostudné podfinancování, kvůli kterému není ve školství tolik kvalitních osobností, kolik by jich v něm být mohlo a mělo. Pak je to přehlcení učitelů pracemi, které s učením až tak nesouvisí. A také distribuce odpovědnosti za vzdělávací proces, podle které na vině je samozřejmě vždycky učitel, málokdy student, nikdy rodič!

Přesto stále učíte. Dovedete si vůbec představit, že byste se živil něčím jiným?

Práci učitele jsem si vybral dobrovolně a zatím mě naplňuje, dokonce bych řekl, že po většinu času jsem ve škole šťastný. Sice si dokážu představit, že bych se živil i něčím jiným, ale zatím to vypadá, že ve školství alespoň na částečný úvazek zůstanu.

Do ženského světa muži jednoznačně patří. Tatínci, bratři, milenci, manželé, synové... Zkrátka ti, které tolik milujete. Ale také ti, které ani neznáte, a přesto dělají náš život lepší a hezčí .A takové muže vám každý měsíc představujeme prostřednictvím série rozhovorů. 

I muž předešlého měsíce je tak trochu učitel. Jen neučí klasické školní předměty, ale vaření. I když doma mu to moc neprochází. Kuchař Radek Kašpárek: Když chci manželce poradit, vyžene mě