Manažerka dítěte, hogo fogo aneb Tyhle typy matek potkáte ve školce!

Mateřská školka je taková přípravka na velkou školu. Pro děti i pro jejich rodiče. Pro maminky obzvlášť. A každá z nich k tomuto období přistupuje trochu jinak. Toto je typologie školkových maminek, které můžete na půdě mateřinky potkat.

Tohle bývají takzvané maminky prvničky – mají jedno dítě a to právě poprvé odvedly do školky. A mají strach. Zda to jejich miláček zvládne, zda to zvládnou ony. Nejčastěji od nich paní učitelky slyší, jak je jejich dítě submisivní, jak je potřeba dbát na to, aby mu někdo neubližoval, protože si nechá všechno líbit. Tohle „povídání“ skončí většinou ve chvíli, kdy Toníček sejme Pepíčka a rozhodně ne submisivně mu sebere bagr.

Pokaždé se do školky přiřítí těsně před zavřením, mají ustaraný výraz, jsou zadýchané, v ruce mobil, který neustále sledují, a pospíchají. Nad dítětem, které se obouvá, podupávají, popohánějí ho, hekticky sbírají jeho svršky, postupně zvyšují hlas. Vše doprovázejí větami „Pepíčku, dělej, maminka má strašně moc práce“, „Pepíčku, pospěš, maminka nestíhá“. Ze zkušenosti mnoha učitelek to ale s tím časovým tlakem nebývá u těchto maminek zas tak horké. Naopak, ty, které toho mají opravdu hodně, mívají většinou čas dobře zorganizovaný a i tyhle stresové situace s pomalým obouváním umějí zvládat v klidu.

Snad v každé školce vám hned na začátku roku jasně řeknou, abyste dětem dávali oblečení, na kterém vám nijak extra nezáleží. Přesto se v každé třídě najde minimálně jedna maminka, která urputně obléká ratolest do luxusních, značkových a drahých svršků. Často to vysvětluje tím, že prostě její dítě nic jiného na sebe nemá a že je to v pohodě. Ovšem bývá to v pohodě jen do chvíle, kdy tahle maminka drží tričko za tisícovku, které je celé černé od tuše, a stejně drahé tepláčky s pořádnou skobou na koleni.

Chtějí vědět všechno. Byl Toníček dneska kakat? Kolik snědl k obědu knedlíků? Vážně papal ke svačině i mrkvičku? Spinkal po obědě? Jak dlouho? Stavěl lego, nebo maloval? Jezdil na té červené klouzačce, nebo na té modré? Je to ale logické a je to jen otázka zvyku. Několik let měly maminky naprostý přehled o tom, co jejich ratolest celý den dělá – byly přece s ním. Najednou je ale jejich dítko několik hodin ve světě, který má pod kontrolou někdo jiný.

Čas od času se objeví maminky, které jsou pevně přesvědčené, že jejich dítě je extrémně nadané (většinou na všechno). Začíná s angličtinou, takže by bylo super, kdyby na něj paní učitelka občas promluvila i anglicky. Navíc vybarvuje bez přetahování, počítá do stovky a běžné dětské hry ho mentálně příliš neuspokojují. Proto by bylo moc fajn, kdyby mu ve školce vytvořili prostředí hodné jeho intelektu a v jeho talentu ho podpořili. Jenže co s Fanouškem, který si neumí obout botičky a na co je vidlička a nůž vůbec netuší, i když mu to vysvětlíte anglicky?

Není to jejich první dítě ani první kontakt se školkovým světem. Učitelky z mateřinek mají jejich tichý obdiv. Vědí totiž, co děti (včetně těch jejich) dokážou. Své potomky jim svěřují s důvěrou a vděkem. Nepotřebují vědět, co jejich dítko obědvalo, protože už dávno přišly na to, že žádný prcek dobrovolně nezemře hladem, špinavé tepláky neřeší, jsou důkazem, že si den jejich ratolest užila, a že jim paní učitelka o jejich dítku dneska nic neřekla? Znamená to, že bylo hodné!

Tak co? Patříte někam?