Single třicátnice. Staromládenecký syndrom se týká i žen

Ani náhodou to nejsou staré panny ani žádné kariéristky, které by toužily jen po budování kariéry a vydělávání peněz, v čemž by je partner a případné děti brzdili. Nejsou to ani ženy, které programově chtějí být single, na vztah se z různých důvodů necítí, nechtějí se vázat a podobně.

Jsou to úplně obyčejné ženy mezi třiceti a čtyřiceti lety, jimž z různých důvodů předešlé vztahy prostě nevyšly a navázat nové se jim jednoduše nedaří. Příčiny samozřejmě mohou být různé, ale jednou z nich může být i to, že aniž by si to uvědomovaly, jsou to vlastně takoví staří mládenci v sukních.

S věkem rostou vaše zkušenosti a s nimi logicky i nároky. To, co jste na mužích oceňovaly ve dvaceti, nejspíš ve třiceti či čtyřiceti již neoceňujete. Nad čím jste v raném mládí snadno mávaly rukama, již ve zralejším věku tolerovat nechcete. Nároky jednoduše stoupají.

Navíc ženy mezi třiceti a čtyřiceti, které jsou svobodné a bezdětné, mají dost času samy na sebe. Na svůj seberozvoj, péči o svůj vzhled, ale i na své koníčky a přátele, jichž nemívají poskrovnu. Díky tomu všemu mají širší rozhled, jsou si vědomy, co vše život nabízí.

Na tom není nic špatného, ba naopak, jenže čím víc na sobě pracujete, čím tvrdší a přísnější jste samy na sebe, tím víc toho očekáváte i od potenciálního partnera.

Navíc řada žen v tomto věku již touží po dítěti, takzvaně jim tikají biologické hodiny a mají podvědomě pocit, že nemají moc času. To samozřejmě zvyšuje tlak a spěch. „Jsou to ženy, jejichž krédem se stalo rčení ,nemám čas ztrácet čas‘. Jejich svět je černobílý. Pokud s někým okamžitě nezapadnou jako dva dílky puzzle, jdou dál. Jasně vědí, co chtějí, a nemají prostor pro kompromisy, vylaďování, dlouhé poznávání a případné proměňování,“ vysvětluje životní koučka Lucie Mucalová.

Takže to mnohdy ani nezkusí, stačí první rande a muže vyhodnotí jako nevhodného a hledají dál. Případně to zkusí, ale když to hned není podle jejich představ, vzdávají to a volí rozchod. Jenže vztahy většinou potřebují čas a péči, aby se proměnily v silné a pevné pouto.

Jde i o to, že se jim vlastně podvědomě nechce vzdávat se výhod, které jim single život nabízí. Čím déle jsou samy, tím méně jsou ochotné někoho vpustit do svého života, dovolit mu ho svým způsobem nabourat, dodat mu jinou energii, rytmus a spád. I když touží po partnerovi, jednoduše už dlouho jsou zvyklé vlastně myslet jen na sebe a organizovat si život jen po svém. A změna je může zaskočit.

Protože i když je láska krásná a soužití s někým příjemné, určitá omezení to sebou přináší. Z pohledu okolí může jít o naprosté malichernosti typu „nemusím nikomu hlásit, kam jdu a kdy se vrátím“ nebo „když se mi nechce umýt nádobí, tak se na to vykašlu, protože je jen moje věc, v jakém prostředí žiji“. Ale když položíte všechny tyhle drobnosti na jednu hromadu, je z toho pořádně velká kupa.

A nejenže ony samy si už odvykly vytvářet kompromisy a ustupovat, ale jejich potenciální partneři jsou na tom logicky často podobně. A tak proti sobě najednou stojí dvě silné osobnosti zvyklé žít podle svého. Sladit se může být hodně těžké.

Pravda je i to, že čím déle lidé žijí sami, tím víc přemýšlí a přistupují k životu racionálně. Dalo by se říct, že často používají spíš rozum než srdce, nechce se jim riskovat, chtějí jistotu.

Jenže takhle to v lásce většinou nechodí. Stoprocentní jistotu nemáte nikdy. Ani když žijete v dlouhodobém vztahu, nikdo vám nezaručí, že za deset let neskončíte u rozvodového soudu.

V lásce je potřeba občas zariskovat, prostě to zkusit. Ne si dopředu malovat černé scénáře a z nějakých důvodů (které se třeba tváří jako logické) nedat šanci něčemu, co by třeba mohlo vyjít. City jsou mnohdy nevypočitatelné a dovedou pořádně překvapit. Jen je potřeba si tohle překvapení dovolit, umožnit, aby vás láska dostala.

Teď byla samozřejmě řeč o ženách, jež by si po svém boku partnera přály. Ale být single nemusí být stigma. Pro mnohé je to nejvyšší meta svobody a šťastného života.