Tomáš Valenta: Díky dětskému domovu chápu lidi v nouzi

Čiší z něj elán, nadšení a hlavně touha pomáhat. Tomáš Valenta se už roky pohybuje v sociální sféře. Lidem v nouzi pomáhal v Armádě spásy, ale své místo snů našel před nedávnem jako vedoucí nábytkové banky. Ta přijímá použitý i nový nábytek od dárců a rozváží ho rodinám, které jsou v nouzi. Tomáš Valenta je naším mužem měsíce právem.

Nábytková banka, která sídlí v Praze 4, je bezpochyby báječný nápad. Kdo ho vymyslel?

Zadání na její vznik přišlo z pražského magistrátu, ale její konkrétní podobu jsem pak dával dohromady já, zástupce ředitele pro technickou stránku Jan Lajner a ředitel sociálních služeb Martin Šimáček.

Jak dlouho to trvalo?

Tu posloupnost vám řeknu úplně přesně. Na konci července jsem viděl inzerát na post vedoucího nábytkové banky, přihlásil jsem se tam, na začátku srpna jsem to místo dostal a zhruba na konci října jsme si přebrali halu. A 13. ledna jsme regulerně otevřeli.

To zní jednoduše, ale předpokládám, že zas taková legrace to nebyla.

To teda nebyla. Zhruba do konce října jsme to celé vymýšleli vlastně od stolu. Když jsme přebrali halu, nebyla tu elektřina ani voda, takže jsme tu museli udělat všechno absolutně od píky. Ale nejsložitější byl asi ten rozjezd. Neměli jsme žádnou PR strategii a hned 13. ledna při otevření jsme tu měli televizi a ta zpráva obletěla celou republiku. Museli jsme okamžitě přejít do totálně brutálního režimu.

Takže zájem byl obrovský?

Neuvěřitelně obrovský, a z obou stran. Představte si, že ze dne na den vám volá celá Praha. Zaprvé, že chce něco darovat, a zadruhé, že by něco potřebovala. Takže první měsíc a půl byl velmi náročný. Zhruba do šesti večer jsem byl tady v hale a doma ještě do půlnoci vyřizoval maily. A takhle to bylo každý den, soboty, neděle. Potom nám centrum sociálních služeb naštěstí dalo posilu, dispečerku, čímž ze mě ta tíha spadla.

Vím, že se v sociální sféře pohybujete velmi dlouho, i když to není obor, kam by se mladí muži hrnuli. Co k tomu táhne vás?

Od svých tří let až do asi dvaceti jsem vyrůstal v dětském domově a myslím si, že mám v sobě nějakým způsobem zakořeněné, že když mě dětský domov pomohl a vychoval mě, tak bych to měl nějak vrátit. A taky díky tomu, jak jsem vyrůstal, určité problémy chápu, jsem schopný adekvátně reagovat, jsem těm lidem blíž, rozumím jim. To se mi potvrdilo třeba, když jsem dělal sociálního pracovníka v Armádě spásy. Protože až 90 procent mých klientů tehdy mělo zkušenost s ústavní péčí.

Zpátky k nábytkové bance. Nebojujete s tím, že si z vás lidé někdy dělají trochu skládku? A byť v dobré víře nabízejí nábytek, který už nemůže nikomu důstojně posloužit?

Někdy to tak je, třeba před pár dny se nám stala taková nemilá věc. Přijel pán, který chtěl dát nábytek ze šedesátých let, což vůbec nevadí, ale byl bohužel regulérně shnilý. My mu to ve vší úctě a slušnosti řekli, poděkovali jsme mu a nasměrovali ho na sběrný dvůr, ale jeho to rozčílilo. Stěžoval si a hodlá si stěžovat i na magistrát. Já tomu i rozumím, musel nábytek naložit, přijet sem s vozíkem a pak zase odjet. Ale mrzí mě, že pán se nesnažil pochopit nás.

A jak to zvládáte teď – v době korony a lockdownu?

Dřív jsme nabízeli i to, že si pro darovaný nábytek přijedeme, ale to od 1. března neděláme. Jsme tu sice už po první dávce očkování a pravidelně se testujeme, ale kdyby byl jeden jediný z nás pozitivní, má banka obrovský průšvih. Kdyby se trasovalo, za kým vším jsme jeli, to by bylo hrozné. Jezdíme jen k rodinám, které tím nábytkem vybavujeme, protože to bývají lidé, kteří by to sami nezvládli, ale i u nich s velmi přísnými hygienickými pravidly.

A teď nějaký pěkný příběh. Kdy jste někomu pomohli a vy jste si řekl, tak tady to mělo vážně smysl?

Takový pocit je asi u každého závozu. Měli jsme třeba klientku, která měla děti v ústavní péči, a aby je mohla získat zpět, musela pro ně mít zázemí. A my jí pomohli vybavit byt. Postelemi pro děti, pracovními stoly, vším. Sice už se nám pak neozvala, ale já pevně doufám, že se tam sociální pracovnice přišla podívat a minimálně se začalo o možném návratu dětí jednat.

A máte třeba nějaká čísla? Víte, kolika lidem jste za ty tři měsíce svého fungování pomohli?

To vím přesně. Zatím si nábytek u nás v hale vybralo 83 rodin, z čehož už 70 domácností je zavezených a 13 má nábytek vybraný, jen se procesuje ten závoz.

To jsou krásná čísla, ale přesto je jistě obrovská fronta potřebných a asi není v lidských silách pomoci všem. Nebojujete někdy s pocitem zmaru, že je to pořád málo?

To samozřejmě bojuju, tak nějak celoživotně. Horší to ale bylo, když jsem pracoval v azylovém domě pro Armádu spásy, kde se člověk potká s fakt drsnými osudy. Ale zase na druhou stranu konkrétně Praha má síť sociální práce krásně nastavenou. Já šel do dětského domova, protože moje maminka byla drogově závislá a schizofrenička. Ale myslím, že kdyby to bylo dneska, tak by jí někdo spíš pomohl než v tom roce 1994.

Když si vzpomenete na to, jak jste domov opouštěl. Kdo vám při tom startu do života tehdy pomohl?

Lidi, které jsem měl kolem sebe. Měl jsem vždycky obrovské štěstí na přátele. Od svých šesti let jsem jezdil na tábory, od patnácti jako vedoucí, a tam jsem jich spoustu potkal. Ale i jinde. Třeba teď mi byt pronajímá bývalá kolegyně, která je úžasná ženská, a jsem šťastný, že mám takový byt za takové peníze.

Ne každý ale má takové štěstí...

To ne. Představte si, že do osmnácti nebo dvaceti žijete v kolektivu, vlastně pořád jakoby na škole v přírodě. A najednou jdete a jste sami. Proto hodně lidí, kteří opustí dětský domov, začne trpět depresemi. Protože celý život byli zvyklí, že kamkoli jdou, někdo tam je. A najednou jsou úplně sami. To je velký problém.

Napadá mě, že právě i mladí opouštějící dětské domovy by mohli být klienty nábytkové banky.

Určitě, i pro ně tu jsme. Vlastně i kvůli své osobní zkušenosti jsem si je jako jednu z cílovek prosadil. Protože si pamatuju, jak náročné to bylo, když jsem odešel a přistěhoval se do Prahy. I když jsem měl práci, moc peněz to nebylo, a tady v Praze je nájem vysoký. Jsem moc rád, že nábytková banka může pomáhat i klientům vzešlých z dětských domovů, výchovných ústavů a podobně.

Je to báječný projekt, ale vlastně pořád v rozjezdu. Máte nějakou vizi, kde bude banka třeba za rok, za pět?

Byl bych rád, kdyby nábytková banka, která nyní obývá polovinu objektu, za rok obývala celý. To by bylo super. Protože jsou tady i pozemky, taková jakoby zahrada, líbilo by se mi, kdybychom mohli pro dárce a partnery udělat třeba den otevřených dveří. Abychom jen nebrali, ale mohli dát i my něco jim, třeba fajn odpoledne, kde by se grilovalo. A doufám, že pomůžeme co nejvíce potřebným rodinám. Magistrátu jsme slíbili, že za rok 2021 podpoříme 169 rodin, a vzhledem k tomu, že dnes jsme na sedmdesátce, tak bysme v červnu mohli mít hotovo, a vlastně udělat do konce roku dvojnásobek. A jednáme i s velkými nábytkovými firmami o spolupráci – máme vizi, že bychom vybavovali komplet celé domácnosti i s kuchyňským vybavením a spotřebiči, včetně váziček a kytiček. To bych měl radost, kdyby se povedlo.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří vynikají v oborech, které souvisejí se ženským světem. Muže, kteří život žen činí lepší, příjemnější, hezčí. Byli to naši Muži měsíce. Ani letos vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechceme ochudit, proto se můžete těšit na další rozhovory. Tentokrát jsou ale pro nás výjimeční tím, že pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. 

Přečtěte si také rozhovor s Kateřinou Kuklovou o rakovině, strachu a rozchodu.