Tomáš Klus: Bydlení u starých vdov mě fakt bavilo

Jak trávíte fakt, že asi ne každý z vašich posluchačů ví, že Racka před vámi napsal i nějaký Anton Pavlovič Čechov?

„Ač to nemyslím vůči dotyčným jedincům nijak zle, to je děsivé. Ale na druhé straně mě potěšilo dění, které jsem zaregistroval na svých stránkách, kde mezi fanoušky koluje Čechovův Racek. A v podobné souvislosti mě potěšila jedna knihkupkyně informací, že hra Racek byla v jejím krámku vyprodána. Prý ji kupovali hlavně mladí lidé, a když se ptala, co to, dotázaná slečna vydechla: Klus. Tak tím se s chutí pochlubím, ačkoli to jinak dělám nerad.“

Vy to pochopitelně víte. Vy jste v něm dokonce hrál Trigorina v jednom z absolventských představení na DAMU. Co vám to dalo?

„Setkání s Čechovem je úžasné. Teď jsem dostal od jedné fanynky jeho povídky o lásce. Fenomenální! Tak obyčejné, normální, běžné, tak snadno převoditelné na každého z nás! Přiznám se, že před nástupem na DAMU jsem s divadlem moc společného neměl. Ale na škole jsem poznal spoustu zajímavých lidí, ať živých, nebo mrtvých. A Čechov byl mezi nimi vrchol. Protože – bez veškerého patosu – miluju lidi, ocenil jsem právě u něj luxus, který mi poskytl: poznat i lidi, které bych jinak neměl šanci poznat. Ukázal mi povahy, které možná potkávám i denně, ale nepoznám je. Po přečtení byť i jen povídky od Čechova jste o hodně bohatší.“

Žijete v Praze už deset let. Stihl jste ještě v Divadle Na zábradlí léblovské inscenace Čechova?

„Stihl. Strýčka Váňu. Což bylo mimochodem i jedno z prvních představení, které jsem viděl jako divák v profesionálním, neamatérském divadle. Smůla je, jak člověk v každém životním období něco neví, já pořádně nevěděl, kdo je Lébl. Asi bych si v opačném případě to představení vychutnal o hodně víc.“

Ve kterém jste teď ročníku na DAMU?

„Jakoby v pátém…“

Z kolika?

„Právě že ze čtyř. Protože se mi teď nějak nakupilo dost věcí, odložil jsem si magisterské zkoušky. A vzhledem k tomu odkladu chci přijít dobře připraven, abych dokázal, že mi škola není lhostejná. Nechci na to spěchat. Rovněž chci napsat práci, která bude stát za přečtení. Asi i proto si zkoušky přesunu z června na září.“

Na jaké téma píšete práci?

„Mám možnost srovnávat sport, kterému jsem se dříve věnoval, hudbu a divadlo, disciplíny, které mají společný faktor. Za individuálním úspěchem se většinou skrývá týmová práce. Tak tomu se v té práci chci věnovat, mimo jiné například na základě srovnání svých režisérů a svých trenérů. Ač se to zdá absurdní, jejich přístup je velmi podobný. Jsou trenéři i režiséři, kteří jdou na věc přes srdce, apelují na to dobré v člověku, jiní zase křičí, a tak si získávají respekt, aby s vámi mohli manipulovat. Chci se dobrat k tomu, že i ta nejosobitější individualita je seskládaná z nasbíraných prvků, že nejdůležitější podmínkou pro zrod osobnosti je umění naslouchat.“

Co vás, úspěšného pětibojaře, dovedlo k herectví a na DAMU? Logická cesta by přece byla na fakultu tělesné výchovy a sportu…

„Právě po téhle očekávatelné linii se měl můj život ubírat: fakulta, aktivní sportovní kariéra, pak trenérství. Jenže právě tahle předvídatelnost mě začala rozčilovat a já se zpupně rozhodl překvapit. A co je nejdál od sportu? Podle mě divadlo. Když jsem přišel domů s tím, že podávám přihlášku na divadelní fakultu, setkal jsem se s výsměchem, který mě ještě víc nakopl.“

Větší část už středoškolské docházky jste absolvoval v Praze. To vás do té naší zdejší džungle rodiče vypustili samotinkého, bez obav?

„Ano, a považuji to za šťastné a velmi odvážné rozhodnutí mé matky. Musím se přiznat, že jsem byl – už proto, že jsem jedináček – velice hýčkané dítě. A potom přišla ta ťafka, kdy najednou dostáváte od mámy určitý obnos peněz, se kterým musíte hospodařit. To pro mě byl velký přínos. Přestáváte řešit banality, kterými žili vrstevníci, jestli jít na pivo nebo na hokej… Já za ten týden mohl jít jen jednou, na jedno z toho. Myslím, že i své děti vyšlu v takhle raném věku do světa.“

Jak jste tu žil? Kde jste bydlel?

„Do osmnácti jsem bydlel v Podbabě na ubytovně Dukly Praha, protože jsem byl jejím členem. Od té doby jsem vystřídal dobrých osm bydlišť, různé podnájmy, a každé z nich pro mě znamenalo nový, dílčí začátek. Velmi často jsem bydlel u vdov nebo u starších rozvedených paní, nejednou ve vyklizených pokojíčcích po jejich dětech, a bylo zajímavé stávat se aspoň na chvíli součástí osudů těch žen. Myslím si, že i to mě velice obohatilo a inspirovalo v mém zájmu o člověka a jeho život.“

Nestal jste se tím vlivem lehce gerontofilním?

„Děkuji za optání.“

Nestal, co? Spíš naopak, že? Odpusťte, ale zatím jste mi moc vodítek, jak se dostat k Ewě Farne, neposkytl. Od Čechova to nejde. A já se k ní dostat musím, protože jinak bych zklamal čtenářky.

„Tak už u ní jste. Vidím, že vám to dělá větší problém než mně o ní mluvit.“

Jistě, protože soukromí by mělo být jenom vaše. Ale dobře, dodáváte mi kuráž. Tak jak jste se… ehm… sčuchli?

„Až takovou kuráž jsem vám dodal? Mně se líbila od prvního osobního setkání, které jsem absolvoval ještě jako začínající zpěvák. Moc mě k ní přitahovalo to, že v sobě snoubí skutečně oba světy, peklo i nebe, ďáblíka s andělem, úplné ztělesnění toho kompromisu. Na jedné straně rockerka, která chce žít naplno, a na druhé lidskost a pokora vůči Bohu, kterou v sobě má. To je přitažlivá kombinace a já ji toužil poznat víc a víc. A bylo to krásné poznávání.“

No vida, to by jim mohlo stačit. Už jen obecnější postřeh. Nevelká schopnost lidí z takzvaného showbyznysu najít si partnera mimo obor se podepsala i na vás. Není to v součtu spíše neblahé počínání?

„Ty vztahy nemají dlouhého trvání a je to fáze, které se asi vyhne málokdo, kdo se vřadil do určitého prostředí. Podle mě pramení z toho, že si člověk hledá někoho, kdo ho takzvaně bude chápat. Ve frmolu a kolotoči, které vás zachvátí v showbyznysu, usoudíte, že partner, který bude každý den normálně vstávat do práce, vás chápat nemůže, že to svede jen ten, kdo dělá totéž co vy. Ale chyba lávky. Člověk potřebuje oporu, která vás udrží v kontaktu s běžným světem.“

Takže jste se už poučil? Už lovíte v jiných vodách?

„Poučil jsem se, ale nelovím. Spíš jen tak čekám. Myslím si totiž, že člověk musí nejprve dospět, aby se mohl začít dospěle i chovat.“

Co dál? Brzy dostudujete. Budete hrát divadlo, nebo holit festivaly, dokud je vám doba nakloněna?

„Holit festivaly, promiňte, ale…“

Vy promiňte. Cílená provokace.

„Do té fáze bych se nikdy nechtěl dostat. Už okamžik, kdy si řeknu, že jedu na kšeft, pro mě bude znamenat zdvižený prst. Chtěl bych moc dělat divadlo. Teď dokonce trpím ohromnou chutí zahrát si v nějakém klasickém kusu, ačkoli to jsem zprvu nechtěl. Nejbližší je mi ale divadlo autorské, značnou měrou improvizované. Protože podle mě by divadlo mělo buď bavit, nebo vypovídat, být zrcadlem, jakkoli to zní jako klišé. To je, myslím, to pravé pro dnešní uspěchanou dobu, v níž je těžké pojmenovat nepřítele, protože je rozdrobený, nepostižitelný. Moc by mě to bavilo a jsem rád, že i kolem mě jsou lidi, kteří to vidí stejně a už v tom smyslu i něco dělají.“

Je vaše muzikantská kariéra té herecké spíše ku prospěchu, nebo ke škodě?

„Problém nastává, už když se má začít zkoušet. Nemám moc času. A protože chci dělat věci naplno, hodně toho odmítám. Například hraní v seriálech, které jako takové neodsuzuji, ale mně to časové důvody neumožňují. Z téhož důvodu jsem odmítl i filmy a také role v divadlech. Je tu i druhé nebezpečí. Nechci se dostat do hereckého kolektivu, kde budu jen jako lákadlo diváků, protože jsem v té chvíli nějakým způsobem známý. To by bylo nefér vůči ostatním kolegům. Proto si budu s lehčí myslí vybírat, až se momentální sláva trochu odvalí.“

Až se sláva odvalí… Počítáte s tím? Těšíte se na to?

„Samozřejmě že s tím počítám. Nemůžu říct, že se těším, protože jsem momentálně velice spokojený. Nezastírám, že jsem vždycky chtěl hrát lidem, a teď to konečně dělám. Takže jsem šťastný.

Chvála je ovšem těžkotonážní, samé superlativy, srovnávání s Krylem… Dá to práci nezfamfrnět z toho?

„Ani ne, protože při těch srovnáních se u mě už projevuje alergická reakce, na zádech mi naskakují pupínky a začínám puchnout. Do určité míry chápu zdejší potřebu škatulek, rozumím potřebě srovnávat jedno s druhým. Je to pochopitelné, ale nešťastné. Pro mě je to drásavé a začíná to už tím, že některé věci prostě přirovnávat nelze. Kryl žil v jiné době a jeho písně byly už jen z jazykového hlediska někde úplně jinde než moje. Byly a jsou to diamanty. Ani ve snu bych si nedovolil vyslovit byť i jen to, že bych chtěl být jako on. A hlavně doufám, že už to ani nebude zapotřebí, že Kryly budeme pro budoucnost potřebovat nanejvýš jen proto, aby opatrovali jazyk, ale ne jako kazatele. Protestsong nemá v demokratické společnosti co dělat.“

Moje závěrečná otázka taky ne, a přesto vám ji položím. Koho jste volil při posledních volbách?

„Jsem stabilní volič zelených. Přestože si na druhé straně myslím, že to ještě není strana, která si zaslouží být v parlamentu, že na to by si nejprve měla vyřešit vnitrostranické spory. Sympatizuji s jejich názory a budu trpělivý, poněvadž trpělivost je to, co v našem státě potřebujeme. Dokonce si myslím, že by se neměli bát následovat trend západoevropských zelených a jít trochu doleva. Střízlivá levice tady schází, a kdyby ji reprezentovali právě oni, mohlo by to dopadnout dobře.“