Tomáš Čupr: Mámy se nechtějí flákat, chtějí flexibilitu

Tomáše Čupra jsem viděla poprvé před pár týdny. Chvíli jsem na něj musela čekat, měl totiž mítink. A tak jsem přemýšlela. Jaký asi je chlap, který rozjel už několikátý úspěšný podnikatelský nápad? Čekala jsem urputného podnikatele, který si jde tvrdě za svým, protože byť je pro zákazníky jeho služba leckdy jako dar z nebes, pro něj to přece musí být v prvé řadě byznys. Ve dveřích se ale zjevil energický a vtipný muž samý úsměv, který možná díky svému nápadu vydělává peníze, ale především je plný vizí, plánů a tužeb, jak svět potravin, jídla a nakupování zlepšovat.

Dnes jsme s Tomášem Čuprem mluvila podruhé a v mých domněnkách o něm se jen potvrdila. Nemohla jsme se alespoň v rychlosti nezeptat, jak zvládají situaci posledních dnů, kdy v důsledku strachu z neznáma, které se kolem koronaviru šíří, lidé nakupují potraviny do zásoby.

Jak se v posledních dnech máte? 

Všichni už cítíme únavu... Ale snažíme se našim zákazníkům tuto nelehkou situaci usnadnit alespoň s nákupy. Takže maximalizujeme kapacity, snažíme se nabídnout naši službu co možná nejdostupněji posílením naskladňování sortimentu i rozvozu nákupů. Zároveň jsme přijali taková opatření, abychom minimalizovali rizika nákazy pro zaměstnance.

To asi myslíte ten krok, kdy lidé musí platit předem a vaši kurýři jim tašky nechají přede dveřmi. Jak se vůbec zvýšil počet objednávek v posledních dnech?

Aktuálně máme pětinásobný zájem zákazníků oproti běžné špičce. Ve středu 11. března jsme měli přes sto tisíc návštěv v našem on-line supermarketu. Co se sortimentu týká, tak k první vlně zvýšeného zájmu zákazníků o trvanlivé potraviny se aktuálně přidaly ještě mléčné produkty.

Pojďme ale k trochu veselejšímu povídání, ať posílíme ty dobré myšlenky. Rohlík není váš první podnikatelský počin. Před ním jste založil Slevomat a pak Dáme jídlo. Jak přišel nápad na Rohlík?

Já na všechno přicházím z vlastní uživatelské potřeby. Dáme jídlo jsem založil poté, co jsem se vrátil z Británie, žil jsem sám a narazil jsem na nepřekonatelný problém, že se tu nedá v noci objednat nic k jídlu. Přitom v Británii to bylo běžné. Šel jsem s kamarády ven, vrátili jsme se ve tři ráno, objednali si kebab a ten do půl hodiny dorazil.

Jak jste se ale od kebabu dostal k potravinám?

Už jsem byl starší a už mi nešlo ani tak o to, kdo mi přiveze jídlo ve tři ráno, ale spíš o to, kdo mi doveze dobré potraviny, ze kterých si uvařím. Mě totiž jídlo děsně baví, vařím často a vůbec ne špatně.

Takže jste si Rohlík založil vlastně pro sebe?

Já to tak opravdu mám. Dáme jídlo bylo pro mě a Rohlík je taky pro mě. Ale samozřejmě s tím rozšiřujícím se kontextem a vzhledem k tomu, že už nežiju sám, tak do toho začínají vstupovat i aspekty rodinných potřeb. Teď jsem třeba nedávno byl na dětské party a někdo tam vychvaloval pleny Kolorky. A už jsem psal svým lidem, proč nemáme Kolorky v nabídce. Myslím, že je to takhle skvělé, protože když nejste odtrženi od reality, tak lze službu postavit dobře.

Co tedy vy a nakupování? Jak často k vám jezdí vaši kurýři?

V podstatě pořád, i dvakrát denně. Žena totiž objednává věci pro dítě a základní rodinné potraviny a já jsem přes víno a řekněme přes speciality.

Je něco, co byste přes internet nekoupil?

Ne. Samozřejmě to musí být nějaký prověřený obchod, ale pak věřím, že on-line jde sehnat všechno.

Kdy jste byl naposledy v kamenném obchodě?

Těsně před Vánoci pro sáňky. Ale to jen proto, že jsem si vzpomněl asi den před Štědrým dnem a už mi je nikdo nebyl schopen doručit. Jinak do kamenných obchodů chodím jen na dovolené. Do potravin pro inspiraci.

V Rohlíku jsou dvě třetiny vašich zákazníků ženy a z toho 70 procent maminky. Pro ně je váš on-line supermarket někdy doslova požehnáním.

Ale oni ho oceňují i chlapi. Já ve svém okolí pozoruju, že ženy poté, co nemusí se dvěma dětmi obíhat obchody, jsou významně spokojenější. A tím začali být spokojenější i muži. Protože často ta povinnost nákupu padla na ně. Muž byl v práci, už se těšil domů, na ženu, na děti, a najednou mu přišla zpráva, aby nakoupil. A byl otrávený.

Jaké jsme my ženy zákaznice?

Skvělé, ale náročné.

V jakém smyslu náročné?

Je potřeba to dělit na ženy, které zažily dobu před Rohlíkem. Ty, které si odchodily roky po supermarketech, jsou vážně vděčné a nějaké drobné nedostatky moc neřeší. Ale těm, co tohle nezažily, vadí mnohem menší věci. Ale být náročný je v pořádku, je to dobře.

A v jakém smyslu skvělé?

V kritice. Když vám píše kritiku chlap, jste kvůli pětiminutovému zpoždění idiot a připadáte si, jako kdybyste mu zničil život. Muži jsou děsně přímí a ostří. Ženy jsou mnohem distingovanější. Jejich kritika je vlastně prosba, jestli by něco nešlo změnit. A i když je to negativní, je to krásné. Tohle mě na ženách baví opravdu hodně. A vůbec, ženy jsou v tomto směru neuvěřitelné. Píšou nám, posílají fotky svých dětí, jak si hrají s našimi taškami, to jsem v jiném byznyse nezažil.

Ženy ale nejsou jen vaše zákaznice, ale také zaměstnankyně. Mě zaujalo, že jste v roce 2015 přijal na pozici finanční ředitelky ženu, která vám u pohovoru řekla, že je těhotná. To je neuvěřitelné.

Proč by to bylo neuvěřitelné? Mně přijde mateřství tak úžasná a přirozená věc, že nerozumím, proč by to mělo někomu něco komplikovat.

Ale matky prostě nejsou pro mnoho zaměstnavatelů vůbec lukrativní. Vadí jim odchody tak, aby žena stihla vyzvednout děti ze školky, potřeba zůstat doma, když jsou nemocné, a podobně. Vám tohle nevadí?

Mně je v zásadě jedno, kde moji zaměstnanci sedí. Třeba moje osobní asistentka je už dva dny doma, protože má nemocné dítě. Máme tu nastavený on-line komunikační systém a já ani nevím, zda ten, s kým mluvím, sedí na Floridě, doma v obýváku nebo v kanceláři. Nevím, kdy kdo odchází domů, a je mi to jedno. A mámy se přece nechtějí flákat, jen potřebují flexibilitu.

A s tou je právě mnohde problém.

Mně přijde snadné lidem věřit. A upřímně, taková máma je mnohdy šedesátkrát produktivnější než půlka chlapů, kteří jsou v práci dvanáct hodin denně. Ona tu práci fakt potřebuje udělat, protože pak musí jít dítě nakrmit, přebalit, uspat. Takže ji zvládne za hodinu, kdežto ostatním bude trvat čtyři, protože oni na ni přece mají čas.

V roce 2015 jste řekl, že když bude potřeba, postavíte v Rohlíku školku. Už ji máte?

Zatím je to v rozjezdu a uvidíme, zda se to uchytí, ale já myslím, že ano. Není to klasická školka, spíš takový hlídací koutek pro děti zhruba od dvou do deseti let. Je tam spousta hraček, žíněnky, pro větší herní konzole a podobně. Není to ale myšleno tak, že by tam ženy děti odložily na celý den, spíš je to další forma flexibility. Že když třeba máma pracuje z domova, ale potřebuje sem jít na pár hodin na poradu nebo něco dodělat, tak jí tu na dítě někdo dohlídne.

Kolik času vám osobně zabere práce?

Ve všední dny mě tu jen málokdy uvidíte po šesté večer, chci být doma ještě v době, kdy je dcera čilá a má na mě náladu. A to, jak brzy sem chodím, závisí na tom, jak ráno vstává. Protože čekám, až se probudí, abych si s ní ráno alespoň chvilku pohrál. Byly doby, kdy vstávala v půl šesté ráno, tak to jsem tu býval brzy. Teď spí déle, tak chodím později. A o víkendu mě tu nikdy neuvidíte.

A co tedy děláte ve volném čase?

Na rovinu, přes týden, přestože chodím relativně brzo domů, tak malou zas tolik nevidím. Takže se o víkendech snažím být opravdu s rodinou. Dřív jsem hrával golf. Ale teď mě představa, že bych čtyři hodiny chodil po hřišti a doma byla ta malá, co je každý den lepší, chytřejší, šikovnější a zábavnější... To mě nebere. Já teď prostě chodím z práce domů a je to tak asi správně.

Co do budoucna? A nemyslím tím ani tak expanzi, ta je zjevná, jste v Budapešti a chystáte se do Vídně. Ale co Rohlík a vy? Necháte si ho navždycky?

Já už jsem měl letos možnost ho prodat, ale odmítl jsem to. Protože cítím, že jsem na úplném začátku cesty udělat život lepší, a nemohl bych se sám sobě podívat do očí, kdybych to nedotáhl do konce. Rohlík je super, ale mohl by být desetkrát víc super. Jsou to trochu utopické scénáře, ale já věřím, že se dají zrealizovat. Služba by mohla být lepší, sortiment by mohl být lepší a tím by všichni mohli být spokojenější.

To zní opravdu skoro jako utopie: potravinami k šťastnému životu.

Ale tak to je. Když budu zlepšovat služby, možnost mít kvalitní potraviny se dostane k více lidem. K těm na vesnicích, kde je mnohdy jen jeden krámek, logicky žádný extra výběr a chleba si musíte objednávat dva dny předem. Líp se budou mít i farmáři. Jediná jejich starost bude produkovat kvalitní potraviny, které my koupíme a prodáme. Už nebudou muset jezdit na trhy, strachovat se, zda svoje zboží udají. A když budeme mít dovoz rychlejší než do dvou hodin, budou šťastnější i lidé z města. Je to obrovský sociální dosah, který sice není hned vidět, ale je tam.

Ať už nedáte dopustit na kamenné obchody, nebo milujete on-line nakupování, pozor na špinavé triky prodejců: Myslíte si, že na vás neplatí?