Tohle je 7 největších rodičovských hříchů! Týkají se i vás?

Existuje jednoduchá definice, co to je toxický rodič: ve jménu lásky dělá věci, které se s láskou neslučují. A taková výchova dítěti škodí. Slovem toxický (jedovatý) je myšleno, že rodič neformuje potomka správně, naopak mu (vědomě či nevědomě) vytváří traumata, která si může nést po zbytek života: mívá komplikované partnerské vztahy i vztahy s vlastními dětmi. Jako by byl člověk takovou výchovou „otráven“.

A pozor, nemusí jít jen o extrémní případy rodičů agresivních či tyranů. Řada lidí vůbec netuší, že dětem ubližuje, naopak mají pocit (a upřímně se o to snaží), že pro ně dělají to nejlepší. Jednoduše řečeno, mnozí toxičtí rodiče nemají ani ponětí, že takoví jsou. Zjistěte, zda to není i váš případ. „Všichni víme, že dětství má obrovský vliv na kvalitu života v dospělosti, proto není vůbec od věci se zamyslet, zda váš přístup k dětem je zdravý,“ radí partnerská a rodinná terapeutka Darlene Lancer v britském magazínu Psychology Today.

A tohle jsou nejčastější znaky, které právě toxičtí rodiče vykazují, jak je popsal magazín Reader’s Digest.

Správná komunikace mezi rodičem a dítětem má jednoduchá pravidla. Vzájemně se posloucháte, projevujete zájem o to, co vám druhý říká – třeba i když dítě zrovna zapáleně vypráví o školní soutěži, v níž vyhrálo lízátko. Vám to nemusí připadat nijak důležité, pro vaši ratolest je to ale událost dne, možná i týdne. Nejenže dítě vnímáte, ale také se ho ptáte na detaily – jednoduše projevujete upřímný zájem.

Toxický rodič nic z toho nedělá. Dítě odbude, možná ho pošle psát úkoly, případně nechá jeho slova bez odezvy proudit. Toxický rodič si se svým dítětem jednoduše neumí povídat.

Toxický rodič často uvízne v negativních myšlenkách – na ratolestech vidí jen to špatné, všímá si každého zlozvyku a nešvaru, dobré věci přehlíží (bere je jako samozřejmost, jíž není třeba věnovat pozornost). A už vůbec se nezajímá, proč dítě daná negativa má. Toxický rodič prostě řekne: „Jeník je k nesnesení, jen se vzteká.“ Správný rodič ale řekne spíš: „Dneska má náš Jeník nějaký vztekací den. Co se mu stalo, že se tak chová? Je unavený? Nebo ho něco nazlobilo?“

Nejsmutnější je, že se navíc většinou nejedná o objektivní negativa. Dítě je zcela normální, jen rodič na něm vidí samé špatnosti.

Jasně, každému občas ujedou nervy a vybuchne, ale rozhodně by to nemělo být na denním pořádku. A co je zásadní, děti by se neměly stávat terčem vašich osobních frustrací. Každé ráno na svého potomka hystericky řvete, že je pomalý a vy zase přijdete pozdě do práce? To přece není jeho chyba, ale vaše. Vy byste měli plánovat věci s ohledem na osobnostní rysy vašeho dítka. Víte, že mu jde oblékání a zavazování tkaniček pomalu? Tak vstaňte dřív a dopřejte mu tolik času, kolik potřebuje! Je to lepší než startovat každý den s křikem a pláčem.

Každé dítě si občas přivede domů kamaráda, který se rodičům příliš nezdá. Ale nadávat mu za to a špinit jeho přátele není cesta. „Když kritizujete kamarády svého dítěte, kritizujete tím automaticky i svou ratolest,“ vysvětluje klinická psycholožka Barbara Greenberg.

Toxický rodič potomka jednoduše seřve, kamarády mu zakáže a nikdy nepřemýšlí, proč si zrovna tyhle děti vybral za přátele. Přitom když se zaměříte na to, co vašemu potomkovi na druhých imponuje, dozvíte se toho hodně o něm samém.

Toxický rodič hledí na dítě v obecném měřítku a dává mu nejrůznější nálepky. Jsi líný, problematický, drzý, nešikovný a podobně. I jednotlivá chyba či omyl (když se dítě zrovna dneska vykašlalo na domácí úkoly) ho vede k obecnému závěru typu „jsi lenoch a flákač“.

Jenže těmito nálepkami potomka v podstatě zamykáte v negativní identitě. Prostě mu vtloukáte, že je líný – a on to vezme jako fakt. A stane se líným, protože je demotivován k jakékoli pozitivní změně. Vy ho zaškatulkujete, máte ho za lenocha a on nevidí šanci, jak váš názor změnit. A stejně nebezpečné jsou i věty, které začínají obecnými spojeními „ty vždycky“ či „ty nikdy“.

To je nejčastější zlozvyk toxických rodičů. Místo aby viděli a oslavovali každou individualitu svého dítěte, porovnávají ho se spolužáky, příbuznými či známými. Potlačují jeho osobitost a tlačí ho k tomu, aby nebyly samy sebou, ale někým jiným.

Každý rodič ví, že je těžké sledovat dítě, jak roste, vyvíjí se a je čím dál nezávislejší. Začne to prvními krůčky, první školou v přírodě a skončí tím, že odejde z domu a založí vlastní rodinu. Jenže tak to má být. A uměle bránit potomkům v rozletu a samostatnosti (byť ve jménu jeho bezpečí větami typu „tam nelez“, „to nesmíš“ či „to ještě neumíš“) je toxické.

Tak jak jste dopadli?