Tohle dělají předpubertální děti. Také z nich šílíte?

Sex je zatím ještě moc nezajímá, netrápí se první láskou a ani s ní zatím neexperimentují. Nelítají po nocích, nezkouší to s alkoholem. Jsou to prostě pořád děti. Chodí na základku a je jim deset až patnáct. Jenže už se to v nich pomalu probouzí a vy máte pocit, že se vám čím dál víc vzdalují. Jsou chvíle, kdy jim nerozumíte a kdy vás neskutečně vytáčejí. Tohle je pro předpubertální věk typické.

Malé děti předškolního věku mají svoje období vzdoru. Vztekáním se snaží dosáhnout svého – třeba bonbonu před obědem, nové hračky, kterou zahlédly ve výloze obchodu a podobně.

A předpubertální děti to mají podobně, jen už bojují za něco většího. Za svoji pravdu, za pocit, že už jsou velcí a chytří, za vítězství. A nad kým chtějí vyhrát? Samozřejmě hlavně nad rodiči!

Proto je váš dvanáctiletý klučík v neustálé opozici. Upozorníte ho (klidně) na chybu v domácím úkolu a chcete slyšet „díky, mami“. Jenže on vám bude s nasupeným výrazem tvrdit, že takhle je to paní učitelka učí. Řeknete mu, aby si vzal tu modrou čepici, on sáhne po zelené a možná vám bude dokonce tvrdit, že je přece modrá.

Vydržte! Jsou to chvíle, kdy máte možná chuť své dítě tou čepicí (a na barvě už v téhle chvíli nezáleží) ubít, ale nepomůžete si. Pokud máte zjevnou pravdu a dítě se mýlí, zachovejte klid a bez emocí na svém tvrzení trvejte. Stále dokola (ano, je to vyčerpávající) opakujte, že mýlit se je lidské a umět přiznat svou chybu je větší frajeřina než mít pravdu. A hlavně mu to předveďte v praxi! Když se třeba vy spletete, přiznejte to, dejte najevo, že ho posloucháte a vnímáte a umíte ocenit, když má pravdu.

„No jo furt“, „co sem jako zase udělal“, „teď dělám něco jinýho, nevidíš“, „co je zase“, „co po mně furt chcete“. K tomu protočené panenky, bouchání dveřmi, protestní odchody, nejrůznější drzosti a odsekávání.

Klasika, ze které se nevyhrabete následujících několik let. Ani tady nepomáhá nic jiného než vydržet. Snažte se trvat na určitých hranicích, aby dítě stále vědělo, že některé věci jsou prostě nepřípustné (vulgarity vůči rodičům, lhaní…), ale nad něčím se naučte mávnout rukou. Ať si jednoduše vaše ratolest těmi dveřmi občas bouchne, dokud je nevysklí, je to tak trochu jedno. Koneckonců třeba tím jedním bouchnutím dveřmi uvolní trochu páry a bude líp (na chvíli).

Mluvíte na něj, něco mu vysvětlujete, ale dítě kouká skrz vás (ta lepší varianta), případně hledí úplně jinam. Nevnímá, je mu úplně jedno, co říkáte. Neodpovídá a z jeho výrazu čtete jediné „tak už proboha skonči“.

Tahle protestní ignorace rodiče většinou dost trápí, protože se cítí bezmocní (absence emocí je většinou o dost horší než jejich nadbytek). Je to jako ve vztahu, pořádná divoká hádka je občas o dost příjemnější než tichá domácnost s dusnou atmosférou.

Tady buďte vytrvalí, nepřistupujte na hru svého dítěte. Neoplácejte jeho ignoraci svojí. Myslete na to, že zranit dětskou duši je mnohem snazší než zranit dospělou. Vy prostě vydržíte víc než vaše předpubertální dítko, i když si někdy myslíte, že jste na pokraji sil. Mluvte proto se svým dítětem vždy a za všech okolností, pokud máte potřebu mu něco sdělit, udělejte to bez ohledu na to, jak na vás reaguje. V jakýchkoli mezilidských vztazích je komunikace vždy stěžejní, vaše dítě to jen musí pochopit a naučit se to.

Udělat radost tříletému špuntovi je snadné. Koupíte mu zmrzlinu, vezmete ho na klouzačku, trochu ho polechtáte a už řičí radostí.

Čím jsou ale děti starší, tím méně věcí je nadchne. A někdy se mohou dostat do fáze jakési programové otrávenosti. Na jedničku ve škole se tváří stejně naštvaně jako na pětku, zahraniční dovolená jim udělá stejnou „radost“ jako prázdniny strávené doma. K tomu pořád vzdychají, všechno je těžké a nefér, mají toho moc, jsou unavení a podobně.

Pokud se takhle chovají jen před dospělými, ale v kolektivu podobně starých dětí se bavit umí, buďte v klidu. Je to jen jakési představení pro vás. Potomek vám chce ukázat, že už není žádné malé dítě, které se raduje z každé „hlouposti“.

Zpozornět byste měli ve chvíli, kdy je dítě extrémně otrávené i mezi vrstevníky, horší se jeho školní výsledky, odmítá se účastnit akcí s kamarády a podobně. To může značit hlubší problém a není od věci vyhledat odborníka.

A víte, co udělejte pokaždé, když vám bude nejhůř? Vzpomeňte si na slova amerického filozofa a spisovatele Henry Davida Thoreaua. Ten říkal, že „děti potřebují lásku – zejména, když si ji nezaslouží“.

Máte doma předpubertální dítko? Jak to zvládáte?