To nešťastné „dys"

Zpravidla na to přijdete až průběhu první třídy nebo ještě později. Dítě, jinak bystré a vnímavé, se ne a ne naučit číst. Po nějakou dobu přičítáte neúspěch pouze jeho nepozornosti. Pokud mu však vše ostatní ve škole jde v mezích normy a zaostává pouze v jedné jediné dovednosti, nastal zřejmě čas pro návštěvu poradny.

Nejprve je třeba říci, že ne každý problém se čtením nebo se psaním jde na vrub specifických poruch. Třeba se dítě ve škole ještě neaklimatizovalo, možná je na něj postup učitele příliš rychlý, třeba potřebuje jen čas, aby si na pravidelnou školní práci zvyklo. Návštěvou poradny však nezkazíte nic.

Především však takové dítě potřebuje spolupráci poučeného pedagoga. Mimochodem: běžná podoba výuky čtení dyslektickým dětem vyhovovat nemůže. Ona totiž příliš nevyhovuje ani těm ostatním. Jak se vlastně děti v klasické škole učí číst? Učitel zadá stránku, kterou si mají žáci v čítance najít a vyvolá dejme tomu Tomáše. Ostatní žáci mají jediný úkol: poslouchat, co právě čte, a sledovat v knížce očima řádky, aby mohli okamžitě navázat. Co z toho plyne? Část dobrých čtenářů často očima „ujede" a čte si dopředu - takže nemohou vědět, kde Tomáš skončil. Děti, kterým čtení příliš nejde, mu zase nestačí - výsledek je stejný. A co teprve, když se čte stejný článek podruhé nebo potřetí - to už nemůže bavit ani ty nejtrpělivější. Naštěstí si tohle uvědomuje už dost rozumnějších kantorů. Proto, jakmile jejich žáci zvládnou základní čtenářskou dovednost, je dál vedou ke čtení jaksi mimochodem - třeba když je nechají vyhledat v encyklopedii zajímavé informace o dinosaurech.

A právě tahle metoda se osvědčuje i pro dyslektiky. Na některých školách pro ně učitelé připravují takzvané čtenářské kluby. Je jedno, zda si dítě vybere pohádky Boženy Němcové anebo akční obrázkový komiks, hlavně když dokáže svůj zážitek s knihou zprostředkovat i ostatním dětem.

Druhou nejrozšířenější poruchou je dysgrafie, tedy snížená schopnost naučit se psát. Dysgrafik má problém rozeznat tvary písmen, píše často zrcadlově, nerozlišuje tvrdé a měkké, případně krátké a dlouhé slabiky a v žádném případě nestačí tempu ostatních, například při diktátu. Právě z dysgrafiků se zřejmě v minulosti rekrutovalo velké množství propadlíků.

I tady přijde vhod dobrozdání z poradny - učitel může například místo diktátů zadávat takovému žáku pouze doplňování písmenek. Další cestou k nápravě je nechávat takového žáka vypracovávat písemné úkoly na počítači. Samozřejmě i tyhle děti potřebují především poučeného kantora, který je obeznámen s nejrůznějšími moderními pomůckami pro takové případy. Ale hlavně - učiteli vůbec a pedagogovi, který má na starosti dysgrafiky, by mělo v první řadě záležet na tom, co dítě píše, a teprve potom na tom, jak. Takže se opět nabízí stejné řešení: běžná škola, ale se speciální třídou (a speciálním pedagogem) pro děti s poruchami učení.

Poučený přístup učitele je třeba, někdy se však snaha nepřitěžovat zvrhne a dítě nebo rodiče začnou diagnostikovanou poruchu používat jako štít. Pokud ale dítěti umetete cestu papírem z poradny, příliš mu nepomůžete. Pokud budete omlouvat i to, že si nikdy neudělá úkol, nenosí pomůcky a zásadně se na vyučování nepřipravuje, nepočítejte s tím, že by svůj handicap dokázalo někdy překonat. Tím spíš, že učitelé před razítkem psychologa většinou rezignují a po žákovi, jehož rodiče se s papírem z poradny dovedou patřičně ohánět, raději nechtějí vůbec nic.