Článek
Boom novopečených otců, kterým už ťuká na záda šedesátka nebo ještě víc let, můžeme pozorovat u mnohých V.I.P. osobností. Fotograf Jan Saudek si dvě děti pořídil až po svých sedmdesátinách, sedmdesátník Karel Gott je šťastným otcem dvou malých dcer, Karel Šíp si na druhého syna počkal do šedesáti a František Janeček dokonce ještě o dva roky déle. A dalších slavných jmen bychom mohli najít desítky nejen v showbyznysu, ale i mezi politiky či známými podnikateli.
Mužům „hodiny“ netikají
Co je pro staršího muže tak lákavé na představě, že ho bude několikrát za noc budit pláč nemluvněte, že odpadkový koš zaplní použité pleny a že před malým objevitelem bude nutné stěhovat památeční sbírku známek, případně CD disků do nejvyšších polic? „Děti obecně mužům nedovolují stárnout, vedle nich musejí být mladšími, než jsou,“ nastiňuje jeden z motivů psycholog Václav Mertin. Starší otcové si prostřednictvím svých malých dětí zkrátka prodlužují mládí.
V jiných případech hraje roli „druhá míza“, která vyhání nejednoho padesátníka ze spokojeného, byť za ta léta trochu zešedivělého manželství do náruče většinou méně pečující, zato o dvacet let mladší ženy. Přibývá i mužů, kteří si v mladším ani středním věku nenašli na potomka čas. Bylo tolik jiných, v tu chvíli lákavějších možností, kariérou počínaje a slézáním velehor konče. A protože mužům netikají biologické hodiny jako nám ženám, mohou si všechno bez problémů vynahradit i ve vyšším věku.
Opravdu bez problémů? „Starší otec obecně už má mnohem víc zkušeností, má ale také vytvořené silnější stereotypy než v pětadvaceti. V životě se někam posunul, některé činnosti už si vyzkoušel a teď ho nebaví, takže dítě ho k nim obtížně přesvědčí,“ říká psycholog Mertin. Jeho slova potvrzuje i nyní devatenáctiletá Nataša, jejímuž otci by v současné době bylo necelých osmdesát let. „Nikdy se mi nestalo to, co kamarádky zažívaly běžně. Táta se mnou nevyrážel na cyklistické výlety ani na kolečkové brusle do parku. To první ho prý nebavilo, to druhé prostě neuměl. Ale stejně to byl skvělý táta. Moc mi chybí – a asi vždycky bude,“ vzpomíná dívka na svého otce, který před dvěma lety zemřel.
Ani o sportovní aktivity nemusí být dítě ochuzenéFoto: Thinkstock
Obavy z brzkého odchodu
Právě zde je možná zakopaný pes, proč nás otcovství seniorů nenechává v klidu. Jak se muži smiřují právě s tímhle rizikem? Možnost, že neuvidí své dítě dospívat, že mu už nepůjdou na maturitní ples a možná ho ani neodvedou do první třídy, roste s každým rokem rozdílu v datech narození. I tady můžeme najít příklady ze světa celebrit. Třeba režisér Karel Kachyňa, který opustil dcerku, když jí bylo deset, nebo architekt Jan Kaplický. Ten dokonce zemřel přesně v den, kdy se mu malá Johanka narodila.
„Postupující věk jen zvyšuje pravděpodobnost stáří a smrti. Jinak si ale i běžný rodič říká ,jen aby se nám nic nestalo, abychom byli zdraví, co by s dítětem bylo, kdyby…´,“ uvádí na pravou míru Václav Mertin. „Starší rodič si tyto otázky asi klade častěji a naléhavěji. Derou se mu na mysl, když je nemocný, když zemře jeho vrstevník a podobně. Ale běžný člověk, dokud žije, tak neúměrně neřeší, co bude pak.“
Ostatně: Je pro dítě horší, když jeho otec zemře, nebo když se rodiče rozvedou a on se „jen“ odstěhuje? Tohle dilema odmítá rozetnout i psycholog Mertin: „To přece nelze takhle posoudit. Záleží na dosavadních vztazích, na situaci v rodině…“ Ano, smrt je konečná a definitivní. Ale pokud dítě ví, že otec někde žije, ale přitom se za ním nezastaví ani s dárkem k narozeninám, může to být pro dětskou hlavičku ještě nepochopitelnější rébus.
Ale i s tím se dokážou děti vypořádat. Příkladem může být právě Karolína Kachyňová. Ta má podle své matky, herečky Aleny Mihulové, dar pamatovat si víc to hezké. A tak vzpomíná nejvíc na dobu, kdy jí bylo asi šest nebo sedm a hrála si s tátou na zahradě, nepamatuje si ale poslední dva roky, když byl její otec těžce psychicky nemocný. A tak je to možná vždycky. Důležité je, co dětem dáme, ne to, co jsme jim už dát nestačili.
