Tento týden si píšu: Zítra půjdu běhat až příští týden

Dneska běhat nemůžu, trápí mě jetlag. Hned, jak se vyrovnám s posunem času a mé tělo se trochu oklepe z únavy způsobené přechodem do jiného časového pásma, vyběhnu.

Pravděpodobně se pořád vyrovnávám s posunem času. Mé tělo je celkově unavené a další fyzickou námahou bych mu mohla způsobit šok. Opravdu bych šla běhat, ale bojím se, abych to neodnesla ublížením na zdraví, přetrhanými vazy nebo plicním edémem.

Jdu na Petřín, běhat půjdu zítra. Sešli jsme se celá rodina v Praze a jdeme se podívat na Petřínskou rozhledu. Všichni se shodují, že tam stejně nevylezu. Platím 150 korun za vstup a za to, aby mi někde v půlce zdřevěněly nohy. Několik minut blokuji výstup k výhledu. Nahoru jsem nakonec vystrkána. Chvíli stojím a čekám, až se budu moci pohnout, protože potřebuji fotku s výhledem. Dorazil školní výlet.

„A tohle je co?“ ptá se jedna holka druhé, nosy nalepené na sklo. „To je Žižkova věž.” „Udělej mi foto, dám si to na insta. Označím tam Žižku. Ale přijde mi to teda nějaký nový. Podle mě to po Žižkovi jenom pojmenovali.” Směju se tak upřímně, až se mi odblokují zdřevěnělé nohy. Posunu se k oknu. „Ježiš, Maruno, jdi víc doleva, ne? Ať tam mám profil a vypadá to, že se dívám. Tohle vypadá, že pózuju!” Po dvaceti třech pokusech to Maruna trefí.

Já se došourám k oknu a vím, že mám pokus jen jeden. Vzniká fotografie v křeči. Na insta ji dám jen půl, ať to vypadá, že pózuju, ne že jsem dostala před Žižkovou věží epileptický záchvat.

Fyzicky jsem už na tom lépe, ale nemůžu najít elasťáky. Běhat půjdu zítra.

To vypadá na déšť. Běhat v dešti je zbytečný hazard. Zítra.

Tak to je vážně smůla, musím dokončit přípravu na workshop tvůrčího psaní pro žáky základní školy, který mám příští týden. Ale dneska bych opravdu šla. Holt, nedá se nic dělat, práce musí mít přednost.

Přemýšlím, že bych se naučila pár nových slovíček, abych se deváťákům přiblížila. Googlim. Zjišťuji, že jsem asi lama (neschopný uživatel PC) a taky, že roští už neznamená roští, ani kleští, ani chrastí, ale je to hodně hezkých holek pohromadě. Ještě jsem to teda pro jistotu čekla na fejsu (zkontrolovala na Facebooku), ale je to sichr. Hustokrutopřísný se teprve učím vyslovit, ale do příštího týdne to bude v oucklandu (v pohodě).

Mámě na Skypu říkám: „Tak to lasičko (hezká holko) víc vohul (dej víc nahlas).” A ona, že mi jednu flákne.

V sobotu se neběhá.

A v neděli už vůbec ne.