Tento týden si píšu: Přiznání je polehčující okolnost

Po celém autě jsou rozházené emenemsky. Dvě vytvořily opravdu hezký abstraktní obraz na koberečku spolujezdce, jednu se mi podařilo vytáhnout z větráku, jednu jsem našla v držáku na kafe a jiné nápoje, o kterých samozřejmě vím, že se nemohou konzumovat u nás v autě, pokud nemají pevnou uzávěru. K tomu bych ještě chtěla dodat, že i kafe s hustou pěnou je z kůže sedadel dobře omyvatelné. Zbytek bonbonů se mi bohužel nepodařilo lokalizovat.

Jestli tahle informace naruší harmonii v našem vztahu, může za to kamion, který mi vjel do cesty na dálnici. Začal předjíždět osobní auto, které se teda rozhodně nijak neloudalo.

Takže bych chtěla vzkázat řidičům kamionů: vaše zbytečné předjíždění mě jednak rozčiluje a jednak stojí peníze, protože jsem musela zastavit na další pumpě a koupit další lentilky.

Mám dohodu, kterou jsem uzavřela sama se sebou: před každým svým veřejným vystoupením můžu sladký. Má to dvě plus, cukrem eliminuju třes rukou a na to veřejné vystoupení se vzhledem k své plaché povaze těším. Je úplně jedno, jestli je to křest knihy, vystoupení v rozhlase, autorské čtení nebo workshop pro děti. Cukr potřebuju vždycky, protože nervózní jsem za všech okolností úplně stejně.

Přijela jsem na workshop tvůrčího psaní pro děti devátých tříd. Nabízím jim tykání, aby se nám spolu líp psalo. Řekly: „Tak jo, paní učitelko.“ „Já nejsem učitelka, nemusíte mi tak říkat.“ „Tak jo, paní.”

V průběhu teoretické části přednášky si při vyprávění strčím jednu ruku do kapsy a nacházím jednu emenemsku. Takže už jich zbývá najít jenom šest.

„Paní, mohla bys na chvilku?“ „Copak?“

„Mám to vymýšlet tak, aby to bylo reálný? Nebo to můžu vymyslet nereálně?“

„Napiš to hlavně tak, ať se ti to dobře čte nahlas. To bude zkouška, že si za příběhem stojíš.”

„OK, tak víš co, paní? Já to napíšu ve verších!“ A pak že dnešní děti nemají fantazii.

Prudkým odpíchnutím z parkoviště u základní školy se zpod sedadla vykutálí šest barevných kuliček. Mám je komplet. A mám dobrý pocit, že jsem potkala tyhle děti, protože mají fantazii, a kdo má fantazii, ten si poradí.

Koupila jsem do vozu novou vůni. Black classic. Vyluxovala jsem a vyčistila palubku. Odstranila jsem abstrakci z koberečku, přestože mi, jako amatérskému malíři, přišla zajímavá. Přeleštila jsem kožené sedačky a silný odér z luxusní edice vůní do auta nenávratně vymazal všechno, co bylo – i přes stanovená pravidla – během pondělka do auta nejen nanošeno, ale taky rozmatláno a zkonzumováno.

Mám psací den, ale nemám psací náladu. Takže musím zapojit disciplínu. Zjišťuji, že nemám náladu ani na tu disciplínu. V deset prohlašuji, že už nechci být spisovatelem. V jedenáct to odvolávám, ale psát nejdu, protože musím nejdřív uklidit skříň. Ve dvanáct korzuju po chodbě a rovnám kočárky od sousedů. Ze schránky vytáhnu hromadu letáků. Zoufalství mě dokonce zavede k zaujatému čtení, kde je co ve slevě, a také se dozvídám, že hitem letošního podzimu je bezešvé sportovní prádlo.

Potom přemýšlím, co mi říkal ten deváťák, jestli má psát reálně, nebo nereálně, a jestli pro mě taky nebude řešením napsat další kapitolu ve verších. Od jedné vytírám. Na konci dne nemám napsáno nic, ale mám perfektně uklizený byt. Těším se na čtvrtek, protože, jak říká naše máma, když nevíš kudy kam, ukliď si. Potom bude všechno mnohem jasnější.