Tento týden si píšu: Kůň kýchá daleko!

Tento týden mě skoro defitinivně naštvala digitalizace. Spouštěla jsem pro jednu firmu nový web. Trávila jsem až příliš mnoho času v on-line světě a podlehla tlaku lenosti. To jsem si uvědomila v okamžiku, kdy jsem doma začala googlit „robotický umývač podlah“.

Trápilo mě špatné svědomí. Trápily mě úvahy samy nad sebou, jak moc žiju on-line a jak málo času trávím ve skutečném světě. Trápilo mě, jak se mi čím dál víc věcí nechce. Třeba umývat podlahu.

Vstala jsem a setřela je všechny, i ty, co nebyly naše, a snad abych svědomí ulevila ještě víc... Přihlásila jsem se do víkendového kurzu jízdy na koních pro začátečníky. Abych byla off-line, na čerstvém vzduchu, a to i přesto, že se koní bojím.

V lepším případě mě to vybalancuje, to je dneska strašně moderní, v horším, podle slov naší mámy, nadobro zmrzačí a ji zabije. Doslovný komentář zněl takto: „Ježiš Marjá, mě ty tvoje sportovní nápady přivedou do hrobu!“

Pravda, nejsem úplně sportovní typ, ale stejně se dobrovolně vystavuji situacím, které snad vlivem prachpustého štěstí – přežívám.

„Ti říkám, že ten kůň z toho bude mít šok!” ukončila náš rozhovor a potom mi přišla esemeska. „Nezapomeň si vzít kartičku pojištěnce.“

Po práci jsem vyrazila nakoupit věci podle seznamu, který mi přišel spolu s přihláškou. Vygooglila jsem si, jak se sedlá kůň, zjistila, že nejvhodnější kůň pro začátečníky je starý kůň, a proti své vůli zhlédla video na YouTube s názvem „šílená jízda na koních“.

Abych v obchodě nepůsobila jako začátečník, naučila jsem se pár základních pojmů – uzdečka, rajtky, miničaps nebo šporna.

„Dobrý den, oddělení jezdectví?” „Vpravo,” odpověděl prodavač. „Slečno? Vpravo je tudy.” „Jdu si koupit špornu,” řekla jsem na vysvětlenou a vydala se do správné uličky.

Strávila jsem v tomto oddělení příjemnou hodinku. Zkusila pončo, které mi přišlo poměrně slušivé, odmotala a zase zamotala lano. Vyzkoušela pružnost několika bičíků. Nasadila si na hlavu helmu a zamýšlela se nad mírou pratelnosti bílých jezdeckých gatí.

„Můžu vám nějak pomoci?” přišel za mnou ten prodavač. „Máte šporny?” „Máme,” nadzvedl obočí a zavedl mě k příslušné sekci. „Na tom koni pojedete vy?” „Ano,” těkala jsem očima po regálech. „Potom tyhle rajtky na dvanáctileté dítě nebudete potřebovat,” vytáhl mi z košíku černé kalhoty a přinesl správnou velikost. Nemělo smysl oponovat, byla jsem definitivně prozrazena nejen jako začátečník, ale také jako člověk, který nemá sportovní talent. Myslím, že mám prostě blbou karmu. „A tu helmu máte o dvě čísla větší!”

Koupila jsem si rajtky, pruhované podkolenky, protože mi přišly zábavné, jezdecké boty, rukavice proti otlakům od otěží, repelent a pamlsky pro koně, abych mu úplatkem vykompenzovala ten šok, který mu máma předpověděla.

Jedu. Po dvou kilometrech rozbaluji první z dvanácti sendvičů, které jsem si na víkend připravila... Tady se musím zastavit nad závažným faktem. Pokaždé mámě s bratrem nadáváme, že na cestu připraví pro pět lidí osmnáct housek, až si jich nakonec, sama pro sebe, připravím dvanáct. Zkrátka jsou věci mezi nebem a geny, které nemají logické vysvětlení.

Přijela jsem na ranč, zaparkovala, ověsila se šesti taškama, které jsem na víkend potřebovala, a zazvonila. Otevřela mladičká slečna, trenérka. Chtěla jsem udělat dojem, proto jsem jí ve dvou úvodních větách sdělila, jak se jmenuju a že mám nové rajtky. Řekla, že to je fajn.

Trochu mě zklamalo, že rajtky jsme na dopoledne nepotřebovali. A tak jsem si k džínovým kraťasům vzala alespoň vysoké jezdecké boty a do nich ty pruhované podkolenky.

„Vypadám jako z pornofilmu!” řekla jsem si pro sebe nahlas. Někdo se zasmál. Na změnu nebyl čas. A navíc do koňského hnoje, který byl avizován jako úplný začátek lekce, se mi mé památeční conversky brát nechtělo.

Těšila jsem se, zdravě se mi dýchalo, hladila jsem cestou vysokou trávu, která se proháněla ve větru, a byl mi hic. Jen co se za náma zavřela vrátka ranče a já šlápla do prvního kobylince, byly všechny problémy z mé hlavy pryč. Měla jsem jiné starosti. Aby mi procházející kůň nešlápl na nohu, abych dobře vymetla celou stáj, abych se s plným kolečkem dostala po úzké rampě až na vlečku. A taky jak přivést koně z pastvy, když se mu nechce.

Trenérka měla se mnou vzácnou trpělivost. Také projevila výraznou profesionalitu, když mi na první jízdu přidělila poníka.

Měl za sebou těžký život, odložení původních majitelů, izolaci, úraz... Přežil. Byl mi od začátku sympatický. Navíc jsem na něj dokázala vylézt.

Když se šel i se mnou pást, dělala jsem, že jsem to tak chtěla. Když se mnou prošel křovím, nebolelo to nijak fatálně. Když mi šplápnul na nohu, měla jsem pochopení, protože měl tak těžký život. Když si hlasitě ulevil před výpravou odpočívajících cyklistů a někdo vznesl dotaz „Mami, to byl koníček, nebo ta paní?”, odpustila jsem mu.

Slíbila jsem, že přijedu zase, jen co se vrátím ze světa, do kterého na čas vyrážím, aby mi v tom on-linovém úplně nehouplo. Byl to nejkrásnější víkend za poslední dobu. Možná proto, že byl od začátku do konce reálný.