Tento týden si píšu: Jsem zharmonizovaná a věčně mladá

Píšu knihu a jím nudle.

Píšu knihu a jím nudle.

Píšu knihu a jím nudle.

Zapsala jsem si, že nudle nechci vidět do října 2019.

Píšu knihu a jím knedlíčky.

Jdu ven. Knedlíčků, nudlí i psaní bylo dost. Jdeme se s kamarádkou projít, vyzkoušet tradiční japonskou polévku ramen a trochu víc poznat město Tchien-ťin. Přijede na kole. Já tleskám, protože pro mě je stále problém v tomto provozu chodit, natož se ho přímo účastnit. Seskočí a říká: „Zvykneš si.“

Přiloží mobilní telefon s aplikací k čipu pod sedátkem, odečtou se jí peníze za půjčení a kolo zkrátka nechá tam, kde se jí to hodí. Až bude zase potřebovat, půjčí si jinde jiné. Jedno jsem viděla viset za řídítka na větvi, zkrátka – kde se to komu hodí.

„Jdeme,“ řekne, ukáže směr a já pojmu podezření. Podezření se mi potvrdí za pár minut.

Má itinerář!

Projdeme staré město, nové město, italskou čtvrť, britskou čtvrť, čtvrť, kde suší prádlo na šňůrách natažených mezi stromy na chodníku, čtvrť, kde pečou na špejlích věci, které se už několik dní snažím vytěsnit z hlavy. Zabloudíme na tržiště nefritů a jadeitů – kamenů, o kterých místní říkají, že jsou vzácnější než diamanty, protože mají léčivou moc.

V itineráři dále odškrtáváme krásný porcelánový dům – takový lehce, trošku, vzdáleně čínský Gaudí, Kulturní ulici s Chrámem královny nebes uprostřed, nádraží, které vypadá jako Bender z Futuramy, a mrkneme do obchodu s oblečením v jednom z obrovských nákupních center, které teda na seznamu nebylo.

Nic nekupujeme, neboť jsme si to zakázaly. Když vycházíme, jsme na sebe hrdé, protože jsme odolaly slevám i nové podzimní kolekci svetrů.

Pokračujeme na tržiště starožitností, tržiště suvenýrů, kde prodávají krabičky s vypreparovanýma a do šatů oblečenýma broučkama. Ano, viděla jsem prodávat oblečené vši.

Poznávání čínské kultury zakončujeme ve stánku, kde obě kupujeme masážní strojek na obličej vyrobený z jadeitu, který podle čínské tradice omladí tvář ženy až o deset let a taky harmonizuje. To desetiletí, myslím, paní prodávající trochu přestřelila, ale stejně, co kdyby, kupuju! Jen jsem se zapomněla zeptat, po jak dlouhé době, alespoň přibližně, by to mělo zabrat.

Domů přicházím za tmy s pocitem, že jsem obešla celou Čínu. Ještě než usnu, stihnu sdělit dvě informace: že jsem viděla oblečené vši a že už teď budu až do konce života zharmonizovaná a mladá. Prý to nevadí.

Táhnu přítele přes celé patnáctimilionové město, protože musí vidět ty oblečené brouky.

Ale vzhledem k mým neustále se rozvíjejícím schopnostem orientace jsem už stánek nenašla.

Je mi to líto, mohl mít zážitek a bratr dárek. Znovu opakuje, že to nevadí. Trápím se, ale jenom chvíli, protože nejspíš už začalo fungovat to komplexní zharmonizování.

Jsme znovu v Kulturní ulici a procházíme obchůdky s tradičními výrobky. Můj balanc lehce naruší fakt, že už nemám místo v kufru na metrové kaligrafické náčiní, které od neděle potřebuji. Vyrovnávám ho nákupem tradičních krémů, tuhých parfémů v krabičce, čokolád a oblečení s výšivkama, které mě moc baví a které se mi do kufru ještě vejde. Prý se mnou s drakem na gatích nikam nejde. Asi mu taky koupím ten harmonizující kámen!