Téma týdne: Vnuk? Parchant, co je obral o peníze

Ovdověla jsem, když dítěti byly 3,5 měsíce. Podle manželových rodičů jsem byla jen „cizí ženská“ a oni „pozůstalí rodiče“, byť jejich syn byl jedináček a můj syn jejich jediné vnouče.

O něm se vyjadřovali, že je to jenom „parchant, co je obral o peníze“. Bydleli jsme u nich v domku v podkroví a oni tvrdili, že dům je jejich a cokoli se do baráku přinese, tak také patří jen a pouze jim.

Vdovský důchod by podle nich měla namísto mne pobírat matinka nebo bych jim ho měla celý přenechávat, protože zemřelý byl přece jejich syn! A dědictví po něm patří také jim, oni ho pro mého syna budou hlídat a tchán bude mým poručníkem...

Tchán měl tehdy politickou moc a všude mu šli na ruku, i notáři. Musela jsem dokládat potvrzení od sirotčího soudu, že dítě není oboustranný sirotek a já že jsem svéprávná osoba a žádného poručníka nepotřebuji.

Dědické řízení bylo nechutné. Když jsem před notářem prohlásila, že z dědictví nic nechci, že mám zdravé ruce, práce se nebojím a dítě uživím sama, byla jsem poučena, že takhle to nejde. Nehájím prý zájmy dítěte. Museli by podat žalobu a dostala bych peněžitou pokutu.

Tak mi nezbylo než se o dědictví soudit. Nastaly zmatky, měli jsme novomanželskou půjčku (ručila moje máma, protože jeho rodiče byli už důchodci), na niž si ale nový obývák koupili manželovi rodiče a kterou jsem nesplacenou podědila, jenže místo odečtu mi byla k dědictví přičtena.

Protože dítě zastupoval v řízení sirotčí soud, rozhodla jsem se ho vyplatit, abych ho nemusela později složitě žádat o svolení, kdybych snad chtěla někdy nějaký kousek nábytku nahradit novým. Na přání rodičů zemřelého manžela mi byla stanovena lhůta splacení dědického podílu do deseti let věku dítěte.

Byly to blokované peníze, se kterými se nesmělo do synovy plnoletosti žádným způsobem manipulovat, i kdybychom neměli na jídlo. Naštěstí jsem měla rodiče, kteří mne i s dítětem vzali k sobě.

Léta plynula, matka mého bývalého manžela zemřela, můj syn, tehdy ještě neplnoletý, byl jediným dědicem. Tchán ale rozhodl, že se musí sepsat závěť. A domek o třech místnostech že se rozdělí mezi jeho vnuka a dceru jeho švagra. Což by byl ale danajský dar, tak jsme řízení protahovali do synovy plnoletosti a ten se svého dědického podílu vzdal.

Jenomže za rok zemřel i tchán. Zdálo by se, že dědické řízení bude jednoduché – jediným dědicem byl vnuk, můj syn. Jenomže neteř si vynucovala, že vše měla slíbeno ona, její nevybíravé telefonáty nebraly konce, ba i na notářství se chodila domáhat svého domnělého dědění.

Při projednávání vyplula na povrch existence vkladních knížek a na jednu z nich byla uložena velká suma krátce po úmrtí mého manžela. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme po skončení dědictví přišli do spořitelny a bylo nám řečeno, že peníze jsou vybrány a knížka zrušena - během dědického řízení.

Přes blokaci notářstvím byly vyplaceny – a komu jinému než tchánově neteři. Řekli jsme si tehdy, že nám to nestojí za nějaké tahanice. Později jsem zjistila, že ona suma uložená na knížku bylo odškodné za smrtelný pracovní úraz mého manžela, a tedy patřila mně a dítěti. Ale shrábla ji matinka.

Ale člověka to zamrzelo, protože ty první roky jsme se protloukali víc než bídně a hodil by se nám doslova každý halíř.

Vždycky jsem si říkala, kam že spisovatelé na náměty svých knih chodí. Dnes již vím, že život mnohdy předčí i ty nejdivočejší fantazie.

Děkujeme za vaše příspěvky na téma Rodina mě okradla. Už teď můžete psát na nové téma: V zajetí sekty. Dostala jste se někdy do nějaké sekty? Mělo vaše dítě s tímhle nějaký problém? Co si o sektách myslíte? Jsou to plané řeči, nebo spása pro vybrané jedince? Pište na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun.