Článek
Říká se, že každý porod je jiný a já musím souhlasit, i když jsem v životě rodila jen jednou. Ale věřte mi, že to stálo za to. Já sama jsem prý spadla z porodního stolu, jak mi vyprávěla máma. Prostě jsem vylítla tak rychle, že mě doktoři nestihli chytit. Aby to bylo rychlé, jsem si přála i já, když jsem rodila svého Ondru. Ale nestalo se!
Jako spousta maminek i já měla poslíčky. Z nemocnice mě nejdřív vyprovodili, že to ještě zkrátka není „ono". Bála jsem se, že napodruhé se zase seknu, ale nestalo se tak. Před půlnocí bolesti začaly a nedaly se vydržet. Koukala jsem na manžela, jak si balí do kapsy detektivku, aby si případně krátil dlouhou chvíli. Jak já mu záviděla jeho nadhled!
,,Stahy jsou pravidelné, jen se neotevíráte," říkala mi doktorka na příjmu. A tak jsme udělali pokus. Dostala jsem injekci, po které by se všechno mělo rozjet, jak má. A rozjelo se. Vzali mě rovnou na sál. Dostala jsem klystýr, vycévkovali mě, protože jsem pravidelně dostávala kapačku. Čas se vlekl a já sledovala minuty mezi jednotlivými návštěvami toalety a opětným návratem na lůžko. Maminky kolem mě postupně rodily jedna za druhou, a když už všechny odrodily, vrhli se doktoři i na mě.
Bylo ráno, stahy pokračovaly. V porodnici se vystřídala druhá směna, přišel si mě prohlédnout nový lékař. V bolestech jsem prosila, aby už mi konečně dali epidural. Dočkala jsem se ho až někdy před obědem. Konečně jsem na chvíli usnula a necítila bolest. Pak jsem se otevřela, ale zastavilo se to přesně v okamžiku, kdy nemělo. Nemohla jsem dostat další dávku epiduralu, ale ani porodit. Prosila jsem, škemrala, ale anesteziolog smutně opakoval: „Já bych moc rád, vím, že to bolí, ale nemůžu!"
Také vám pořád říkali, abyste dýchala?Foto: shutterstock.com
Třetí směna rozhodla. Vypadalo to, že se dítko zaseklo kvůli krátké pupeční šňůře, takže primář rozhodl, že ještě počkáme hodinu a půjdu na císařský řez. Sledovala jsem doslova minutu po minutě. Křik střídal pláč a vlastní uklidňování, že když to vydržely miliony žen přede mnou, já musím také! Hodina uběhla a primář přišel opět zkontrolovat můj stav. Tak ještě hodinku, maminko!
A najednou po těch nekonečných hodinách hlavní doktorka, sklánějící se nad mýma roztaženýma nohama a povzbuzující mě k neustálému tlačení, řekla: „Už rodíme!"
Bože, pomyslela jsem si, rodíme celé ty hodiny a ono to skutečně přišlo až teď, když už nemám ani špetku sil, abych zatlačila. Z jedné strany se mnou tlačil manžel (kterému tímto děkuji, že nedal přednost detektivce) a z druhé dvě sestřičky. A ...konečně vykoukla hlavička, pak i tělíčko a já si mohla konečně oddechnout.
Byla jsem šťastná a unavená, ale dovolím si místo opěvování, jaký to je zázrak rodit, uvést větu z článku mého manžela o narození našeho synka: „Vesmír se v tom okamžiku zastavil, nabral dech, nervózně přešlápl, odkašlal si a zase se pohnul. Manželka překročila práh a byli jsme konečně tři..." A tak nějak to bylo.
Máte za sebou porod nebo dokonce dva a více? Jaké byly, dá se to vůbec srovnat? Pojďte nám říct, jak jste prožívala poslední vteřiny před narozením svého dítěte a jak jste se cítila bezprostředně potom, na info@prozeny.cz. Tři z vás si odnesou 500 korun.
