Téma týdne: Láska je slepá. Nebo ne?

Odsoudit je lehké, pochopit mnohem složitější. Každý z nás má nějakou představu o tom, jak by asi měl vypadat partner, který k nám bude takzvaně ladit. Možná jste to zažily na vlastní kůži. Pořád jste tvrdily, že si vezmete jedině černovlasého kulturistu, takže se vám doma na gauči rozvaluje útlý blonďák a vy se vašim tehdejším pubertálním představám o dokonalém partnerovi jenom smějete.

Jenže někdy je to složitější. Mám kamarádku Lenku, mladou a půvabnou. Má moc sympatického, příjemného partnera, se kterým se navíc bezvadně povídá. Uvažují o svatbě a řeší miminko. Idylu narušuje taková „maličkost“- on je už pár let na invalidním vozíku. Stačil jeden špatně sjetý kopec na kole. Když spolu někam vyrazí, často se za nimi lidé otáčejí. A protože se k sobě chovají jako zamilovaný pár, kterým také jsou, mnohdy je stíhají soucitné pohledy. Většinou litují Lenku, protože si myslí, že ta krásná holka s dotyčným chodila, ještě když byl zdravý, a nyní je „s tím invalidou“ jen ze soucitu. Lenku to dřív štvalo, do Mariana se zamilovala, když už byl po úraze, a navíc ho nikdy ani jako vážně nemocného nevnímala. „Bez tý kárky si ho snad ani nedovedu představit. A na kole jezdí pořád rychleji než většina zdravých kluků. Měli byste je vidět, jak se tváří, když je předjede,“ často opakuje Lenka a já jen podotýkám, že Marian má speciálně upravené kolo, na kterém „šlape“ rukama.

Ty soucitné pohledy nejsou nic příjemného, ale ti dva už je neřeší. Zatímco přátelé a známí se už dávno naučili vnímat jejich dvojici jako samozřejmou, Lenčina rodina má s tím i po třech letech problém. Zvlášť maminka stále doufá, že dcera „dostane rozum a s tím mrzákem se rozejde“. A se svým míněním se nijak neskrývá. Že to k utužování vztahů a rodinné pohodě moc neprospívá, asi zdůrazňovat nemusím.

Ničemu se moc nedivit a brát všechno tak, jak to je, mě naučila moje maminka. Od dětství jsem měla možnost pozorovat, jak s humorem přijímá občasné šťouchance od sousedek a kolegyň, které nemohly strávit to, že zatímco ona je silně korpulentní, náš tatínek byl výrazně italský typ. Nevysoký, štíhlý, pohyblivý černovlasý fešák s uhrančivýma očima. A ženské po něm šílely. Když viděly moji maminku, měly tendenci myslet si, že můj otec bude pro ně snadná kořist. Chyba. Hubené se mu nelíbily a moje máma vědoucně pokyvovala hlavou řkouc, že když si otec se ženou nepřipadá jako vosa na bonbonu, nudí se. A co si pamatuji, slovo rozvod u nás doma nepadlo.

Přesto i já podléhám předsudkům. Nedovedu si představit, že by můj partner byl nižší než já. Když si vezmete, že měřím 177 cm a botám na podpatku se nevyhýbám, je jasné, že bych měla chodit zejména na utkání v házené a basketbalu. Možná jsem jenom hloupá a šlapu si po štěstí s menším, ale jinak úžasným pánem. Ale vedle někoho, kdo se ztrácí kdesi pod mým ramenem, si prostě nedokážu připadat jako žena. A před očima mám bývalou kolegyni, mladou krásnou holku, která chodila s malým drobným mužíčkem, o pětadvacet let starším. Upřímně ho milovala, dost jí nahrazoval tatínka, kterého neměla, jenže tu lásku jí nikdo nevěřil. Všichni ji měli za prohnanou bestii, protože její partner byl ke vší smůle ještě přímo nechutně bohatý.

Určitý problém mám i s věkovým rozdílem. Také si myslíte, že by měl být muž starší než žena? Vždycky jsem měla stejně staré nebo mladší kluky, připadali mi zábavnější a živější než starší usedlí partneři, s nimiž jsem se začala k smrti nudit už po pár hodinách. Můj současný přítel je o šest let mladší, na první pohled to sice není patrné, jenže... Bojím se, abych vedle něj časem nezačala vypadat spíš jako jeho starší sestra než partnerka. Bez urážky a ve vší úctě k naší bezkonkurenčně nejlepší zpěvačce, kterou mám moc ráda, nemohu se zbavit strachu z pocitu, který ve mně vyvolalo pozorování Lucie Bílé a jejího dnes už bývalého manžela. Připadali mi spíše jako máma se synem než jako rovnocenní parťáci. Myslíte si, že se bojím zbytečně?

A co vy? Znáte také nějaký nesourodý pár? Co si o takové dvojici myslíte? Nebo jste se sama nenechala spoutat předsudky a máte výrazně mladšího, staršího, zkrátka „jinakého“ partnera? Staňte se naší novou redaktorkou, napište nám svůj příběh na info@prozeny.cz a zabojujte o honorář 500 korun!