Tak, a budeš bez zmrzliny!

Časopis Žena +

„Sankce nic neřeší a rychle ztrácejí účinnost."

„Děti, které jsou často trestané, se stávají agresivní nebo naopak bojácné a ztrácejí k rodičům důvěru."

Ono se to psychologům dobře káže. Co ale máte dělat, když se ten váš malý kamikadze pokaždé znovu vrhá bez rozhlížení na silnici? Když už popáté donesl poznámku, že se ve škole porval se spolužáky?...

Většina rodičů se občas ocitne v situaci, kdy je nutné nějaké to nouzové opatření použít - i kdyby jen proto, aby se zabránilo zranění nebo nenapravitelné škodě. „Nouzové opatření" je ostatně výraz, který se nám líbí mnohem víc než slovo „trest". Účelem přece není (neměla by být!) pomsta ani vybití vlastního vzteku na potomka. Jde hlavně o to, abychom zabránili nežádoucímu chování a pokud možno i nastartovali proces poznání a učení.

„Zlobení" je velmi nepřesný pojem, do kterého se schová všechno, co se dospělákovi v dané chvíli nehodí do krámu. Pro některé nervózní maminky dítě „zlobí", když vesele poskakuje po chodníku, sbírá a zkoumá nalezené zajímavosti nebo se pokouší udělat veletoč na zábradlí.

Neposlouchá se to moc dobře, ale dítě je naším odrazem. Pokud zlobí, je to většinou proto, že jsme některé věci nepochopili, nevšimli si jich nebo je nechceme respektovat. Otravuje v čekárně u lékaře, okopává stěny, leze po sedačkách a vykřikuje? To proto, že s sebou nemáme pohádkovou knížku ani blok na čmárání (nuda je jedním z nejčastějších viníků „zlobení"). Schovává žákovskou a zatajuje poznámky? Nejspíš už udělal zkušenost, že přiznat pravdu se zatraceně nevyplácí. Krade vám drobné z kapsy? Možná nemá žádnou „legální" cestu, jak k penězům přijít. Dřív než přiletí plácnutí přes zadek nebo zákaz televize, zamyslete se, co se vlastně děje a jaký díl viny na tom máte vy sami. Dáváte dítěti jednoznačné signály, co se může a co ne?

„Trest má v podstatě tři hlavní funkce: 1. napravit škodu, 2. zabránit, aby se nesprávné chování opakovalo a 3. zbavit viníka pocitu viny," uvádí ve své knize „Po dobrém nebo po zlém" nestor dětské psychologie profesor Zdeněk Matějček. Napravením škody může být třeba to, že čtyřleté dítě, které z bujnosti nebo ze zlosti rozhází jídlo po stole nebo vykramaří skříň, pomůže všechno zase uklidit. Pokud školák svévolně kamarádovi rozbije auto na dálkové ovládání, měl by se podílet na náhradě ze svého kapesného.

„Rodiče si dost často stěžují, že si jejich dítě z minulých trestů poučení nebere, jako by nemělo paměť a jako by špatná minulá zkušenost pro ně nic neznamenala," pokračuje profesor Matějček. „Příčiny mohou být na obou stranách. Buď vychovatelé nedovedli dost jasně v různých situacích ukázat dítěti to, co je nežádoucí, nebo je schopnost dítěte učit se opravdu snížena. Stává se to v případech drobného poškození mozku, kdy je chování dítěte charakterizováno právě překotností, jednáním bez rozmyslu."

Co se týče zbavení pocitu viny - to je pro nás možná trochu překvapivé. Naštvaný rodič to většinou cítí naopak: chce, aby si dítě pocitu viny užilo dosyta a pokud provinilec dostatečnou lítost neprojevuje, cítí se zklamaný a znepokojený. Jistě, dítě si musí být svého přestupku vědomé, bez toho je trest jen bohapustým aktem násilí. Musí ale také přinést usmíření, které narovná vztahy mezi ním a rodičem. Trest musí skončit, aby obě strany mohly začít znovu a s čistým štítem.