Článek
Ani já nezůstávám pozadu. Píšu básně vždycky, když něco pohne mým nitrem, něco mě zasáhne, dotkne se srdce, ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Jako malá jsem byla platonicky zamilovaná do jednoho kluka a jednou jsem sebrala všechnu odvahu a napsala jsem mu vyznání ve verších. Odpověděl... Prózou... Odmítl mě! Dnes toho nelituji, ale tenkrát to moc bolelo.
Myslím si, že když člověk svěří city papíru, uleví se mu a papír vás hned nekritizuje, nemusíte se před ním červenat, máte čas najít ta správná slova. Zkrátka: pište, lidičky! Nejraději ručně (a bez chyb!) :-)
