Článek
„O svoji dvouletou dceru se bojím skoro pořád,“ přiznává maminka Zuzana. „Dřív jsem se budila strachy, jestli dýchá – a to jsme měli elektronickou chůvičku. Když je u rodičů, mám celou dobu sevřený žaludek. Bydlí ve třetím patře a mají balkon! Venku ji skoro pořád držím za ruku. Bezpečno není ani v parku, může ji pokousat pes nebo srazit cyklista. Jakmile sebere nějaký klacek nebo kamínek, hned jí otřu ruce antibakteriálním ubrouskem. Nechci ani pomyslet, že jednou bude chodit sama do školy, napospas úchylům! Manžel říká, že to přeháním. Ale kdyby se jí něco stalo, nepřežila bych to!“
Je to ještě normální?
Maminek, jako je Zuzana, je překvapivě mnoho. Na diskuzních fórech se navzájem svěřují se svými děsivými představami. Samozřejmě mít dítě znamená bát se o ně, a nejen v dětství, ale už napořád. Zvýšená úzkostlivost, způsobená hormonální nestabilitou, je typická především pro prvních týdny po porodu. Když ale extrémní strach přetrvává měsíce i roky, ovlivňuje život celé rodiny a omezuje vývoj dítěte, začíná to být na pováženou.
Přehnanou starostlivostí a péčí budujete vzájemnou závislostFoto: Thinkstock
Jak poznat, že už je to moc?
- Nenecháte nikoho díte pohlídat, ani nejlepší kamarádku nebo prarodiče. A když už to jinak nejde, trpíte strašnou úzkostí.
- Na pískovišti nebo v parku neustále dítě sledujete očima, i když si klidně hraje. Když se vám jen na okamžik schová třeba za keř, hned vás napadne, že ho někdo unesl, a zaplaví vás panika.
- Ať vezme cokoli do ruky nebo něco dělá, okamžitě víte, jak by si mohlo ublížit. Třeba rozbít hrneček a pořezat se o něj, uškrtit se vaším šátkem nebo se utopit v záchodové míse. A mikrobi, fuj, ti jsou úplně na všem!
- Když se s láskou podíváte na svoje krásné dítě, napadá vás s hrůzou: A co když už tady zítra nebude?
- Když slyšíte nebo čtete o dětských nemocech, úrazech nebo neštěstích, okamžitě si představujete, že se něco podobného určitě stane i vám.
Přehnané obavy ublíží dítěti nejvíc
Pokud zjistíte, že tyhle „příznaky“ na vás sedí jako ulité, měla byste udělat jedinou věc: vyhledat pomoc psychologa. Možná si sama uvědomujete, že vaše chování není úplně „v normě“. Možná vás na to upozorňuje partner. Říct si „odteď si přestanu dělat starosti“ – to bohužel nefunguje. Příčin přehnané úzkosti může být celá řada: třeba se stalo něco zlého jinému dítěti, které jste znala; může jít o zážitky z dětství, trauma při porodu a podobně.
Chorobná závislost může v pubertě vyústit v nenávist a nečekanou revoltu ze strany dítěteFoto: Thinkstock
„Co může odborník udělat? Především vám pomůže pojmenovat spouštěče vašeho strachu. Možná vám navrhne psychoterapii, případně – po určitou omezenou dobu – i léky na snížení úzkosti,“ vysvětluje rodinná poradkyně Ludmila Jandová. Přiměřený strach je užitečný pomocník, pokud ale nad vámi získá vládu, otráví život celé rodině – a hlavně tomu, o něhož se nejvíc bojíte.
„Hlavně takové patologické obavy neřešte před dítětem samotným, tím přenášíte úzkost a strach i na něj,“ upozorňuje psycholožka Michaela Šedivá. Přehnaná opatrnost ochuzuje dítě o podněty a zážitky (nesmí na nic sahat, nikam lézt...) a může v něm vyvolat odpor a vzdor, ale i psychosomaticky podmíněné onemocnění (třeba atopický ekzém nebo astma).
Víte o tom, že ještě před sto lety u nás přežívalo jedno dítě z deseti narozených? Vychováváte dítě v té nejbezpečnější době. Myslete na to!
