Článek
Být jen sama se sebou? Tak to ne, to prostě nejde… Vážně? „Je přirozené mít strach být sám. Budeme se raději pořád setkávat s ostatními, a to klidně i přes sociální sítě. Jen abychom se vyhnuli samotě, tak raději skončíme s někým, kdo pro nás zdaleka není ten pravý,“ popisuje koučka a ženská terapeutka Jana Zittová ze Školy pro ženy a objasňuje skutečné důvody panické hrůzy.
Kdysi dávno…
Souvisí to s tím, že se člověk nemá rád, nedokáže se podívat do vlastního nitra, děsí se obrazu uvnitř sebe nebo má špatné zkušenosti z osamělého dětství. Tyto silné emoce přetrvávají v podvědomí velmi dlouho, čímž vzniká nutkavá potřeba nepřetržité společnosti. Trochu se v charakteristice poznáváte? Pak musíte vědět, jak se postavit na vlastní nohy!
První kroky k uzdravení
Podle zmíněné odbornice je nutné prvotně se naučit žít sám se sebou. Jedině tak se můžete vyhnout velkým životním karambolům a můžete mezi davem rozeznat skutečně cenný úlovek.
„Je dobré si pojmenovat, proč mám strach ze samoty. Proč jsem raději s někým, kdo mi nevyhovuje? Jen z obavy, že budu sama? Kdy mohl tento strach vzniknout?“ vyjmenovává Jana Zittová a přidává příklad z praxe.
„Jedna moje klientka nevěřila sama sobě a měla potřebu viset na svém partnerovi. Během terapie jsme přišly na silné trauma z dětství, kdy ji rodiče nechali u prarodičů a odjeli na dlouho pryč. Stále je čekala a vyhlížela. Cítila se opuštěná. Tam vznikl onen nepříjemný pocit,“ popisuje koučka s tím, že s vnitřní obavou nebo zraněným dítětem v sobě by se nemělo bojovat.
„Přijměte, že se cítíte sama. Nebuďte k sobě přísná a netrpělivá a dovolte si těmi stavy projít. Může vám pomoci rozhovor s kamarádkou, kde se vypovídáte,“ dál radí Jana Zittová. Takže, nejdřív určit příčinu, pak ji přijmout. A co dál?
Samota jako nový start
Pokud vás stav osamělosti přepadne, dejte si časový limit, třeba patnáct minut, ale déle ne, na přijetí aktuálních pocitů. Když je přijmete, ztrácejí na síle. Postupně nad nimi získáte moc.
„Strachy jsou jen myšlenky, které na vás tlačí. Mohou být racionální a reálně podložené, ale pořád jsou to jen myšlenky. Můžete si je napsat na papír, pak to rituálně spálit,“ doporučuje koučka. Snažíte se, ale nevíte, jak se zachovat ve skutečné krizi?
Zkuste zklidnit mysl, prodýchat se ve stavu, kdy vám není dobře, a uvědomit si vědomý nádech a výdech. Zpřítomnit se a říct si, „jsem v bezpečí“. A odpovězte si na otázku: Skutečně mi teď něco hrozí? Ne. Radši si najděte příjemnou činnost: čtení knihy, poslech hudby, cvičení, koupel…
Můžete si říct: „Dobře, přijímám to, že teď cítím melancholii a vím, z čeho pramení, a přeji si teď cítit vnitřní klid.“ A doplnit to představou, jak by vnitřní klid vypadal. Dalším krokem může být uvědomění si vlastní podstaty. Nahlas proneste: „JÁ JSEM“. A co rituální kroky?
Malé čarování
„Zapalte si svíčku. Představte si sama sebe jako malé dítě. Ve své představě je obejměte a ponořte se s ním do pocitů, že nikdy není a nebude samo. Tohle vnitřní dítě je vaší součástí a potřebuje vás jako dospělou. Doplňte: Je pro mne bezpečné a příjemné být se sebou. Přijímám lásku. Zbavuji se pocitu strachu,“ uzavírá Jana Zittová, které je sympatický názor švédské psychoterapeutky Tudor Sandhal.
Tudor Sandhal tvrdí, že: „Jsem-li ve styku se svou osamělostí a přijmu-li v sobě místo naplněné samotou, jsem schopen vytvářet si život a vztahy podle sebe. Tím se mi otvírá prostor plný svobody a nekompromisnosti.“ Mimochodem, podle této psychoterapeutky ten, kdo neustále utíká před osamělostí, tak činí na účet vlastního vývoje.
A jak to se samotou máte vy? Umíte s ní žít?