Spisovatelka Bianca Bellová: Happy endy mě nudí, na konci ale vždycky je nějaká naděje

Bianca Bellová (52) patří k oceňovaným českým autorkám. Její kniha Jezero získala cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu roku 2016 a Cenu Evropské unie za literaturu. V jejích příbězích není nikdy ani slovo navíc a od první až do poslední stránky si udrží vaši plnou pozornost. Ať už jde o sbírku povídek nebo kratší román, typický je vždy silný příběh a hrdinové, kterým život pěkně nakládá, happy endy raději nečekejte. Pokud bych měla říct, kterou knihou mě autorka nejvíc oslovila, váhala bych mezi povídkami Tyhle fragmenty a Sentimentálním románem, který je ale paradoxně spíše brutální než sentimentální.

Narodila se v Praze, ale kořeny má v Bulharsku, kam také za rodinou často jezdí. Říká, že literární talent zdědila po babičce a otci, kteří oba psali básně. Jejím manželem je rodák z Anglie, zpěvák rockové kapely The Prostitutes, Adrian T. Bell (58), se kterým má tři děti.

Prý ráda čtete rozhovory se spisovateli. Co se od nich chcete dozvědět? 

Vlastně všechno. Jejich tvůrčí proces, pracovní návyky, pohled na svět, čemu připisují důležitost, jestli píší ve stavu vytržení, nebo pravidelně od osmi do čtyř. Spisovatelé jsou lidé s citlivějším vnímáním světa, proto mě zajímá, čeho si všímají.

Píšete odmalička? 

To určitě ne, i když nějaký způsob literárního uvažování asi mám. Vždy jsme se snažila to, co vidím, v hlavě nějak pojmenovat a zařadit. Ale to asi není nic mimořádného. Takže žádné ságy ani komiksy jsem jako dítě nepsala, jen mi na základní škole docela šly slohy. Moje češtinářka je posílala do soutěží, kde jsem občas něco vyhrála. Poté jsem pár let chodila do Klubu mladých autorů vedeného spisovatelem Zdeňkem Karlem Slabým. A pak dlouho nic.

Psaní se znovu vydralo na světlo, až co se mi narodily děti, nějak se mi uvolnila kapacita tvůrčích sil a přeházely životní priority. Ale moje zaměstnání to nikdy nebylo, psaní pro mě vždycky bylo volnočasovou aktivitou za odměnu.

Jak se v České republice prosadit a uspět jako spisovatelka? 

Asi jako kdekoliv. Je třeba hodně číst a hodně psát, počítat s tím, že větší část toho, co píšete, není dobrá, ale je to nevyhnutelný nácvik potřebný k tomu napsat něco dobrého. Počítat i s tím, že cokoliv napíšete, se nebude líbit všem, spíš naopak. Být připravená na zklamání, na opakovaná odmítnutí a nehezké recenze. Pokud si ale věříte, píšete dobře a nevzdáte se, dřív nebo později vás někdo vydá. A jako vydaný autor máte najednou úplně jiné postavení.

I když „úspěšná autorka“ je asi spíš novinářský pojem, já si vystačím s tím, že jsem se dopracovala do stavu, kdy si můžu psát tak, jak sama chci, a nakladatel to s největší pravděpodobností a malými úpravami vydá. A když se mi ten text podaří zkrotit alespoň zčásti tak, jak jsem chtěla, tak si pár čtenářů, které potěší, najde. To je pro mě úspěch, se kterým jsem nikdy nepočítala.

Vaše knihy nejsou běžnou beletrií, nejsou pro každého a prodeje to také ukazují. Nemrzí vás to? 

Bylo by hezké, kdybych měla takové prodeje jako třeba knihy Aleny Mornštajnové, ale já takhle psát neumím. To, co píšu já, skutečně není žádný mainstream, ale texty pro omezené množství čtenářů. A je to tak dobře, dává mi to tvůrčí svobodu a možnost psát tak, jak to text potřebuje, ne tak, jak ode mne fiktivní čtenář očekává.

Mají vaše texty něco společného?

Já myslím, že píšu pořád o tomtéž, i když v různém prostředí, v jiných kulisách. V zásadě jde o to, jak člověk/postava dokáže ospravedlnit svou existenci, jak se s pomyslnou zbrojí, kterou má k dispozici, popasuje s nějakou životní výzvou. Je to trochu jako hra, jejíž výsledek předem často sama neznám, ten příběh se mi začne před očima odvíjet jen o něco dřív než čtenáři.

Kniha Jezero měla ale úspěch téměř komerční, čemu to přičítáte?

Jezero je asi čtenářsky nejpřístupnější a nejpochopitelnější; je to lineární příběh se známým narativem o hrdinovi, který se musí vydat do světa, aby o něm a o sobě něco zjistil, a s těmito vědomostmi pak zase nějak naložit v místě, odkud vyšel.

A o čem je vaše novinka Ostrov, která před pár týdny vyšla?

Je to příběh lásky a zrady z doby na přelomu středověku a novověku, hodně si hraje s legendami, pověstmi a mýty, které formovaly náš kulturní okruh, takový hold příběhům a vypravěčství.

V souvislosti s Ostrovem zmiňujete pandemii koronaviru a analogii s morem. Jak jste vy prožívala pandemii? Jak ovlivnila váš život, vaši práci?

Většinou pracuji z domova, takže společensky to zásadní rozdíl nebyl. Měli jsme víc času být s rodinou, což bylo skvělé, vařili jsme jídla, na která obyčejně není moc času, třeba synové dělali domácí tagliatelle, všude nám pak visely nudle.

Pořídili jsme si psa, na kterého jsme konečně měli čas. Některé věci jsme zažívali poprvé: Prahu bez lidí, oblohu bez letadel, nemožnost cestovat a chodit do kina a divadla, to ostatně každý zná. Práce bylo málo, a tak jsem měla čas pracovat na novém rukopisu a rešeršovat si prameny, ke kterým bych se asi jinak nedostala. A prvotním impulsem k napsání Ostrova byla právě ta zmíněná analogie s morem, odtud byl jen krůček do světa středověku.

Říkáte, že jste plachá, ale vaše romány jsou poměrně drsné, často velmi otevřené. Jak to přijímá vaše okolí? 

Jen jednou se stalo, že si to někdo vzal osobně. Lidé v mém nejbližším okolí to chápou a ti ostatní mě netrápí.

Sdílí s vámi přátelé svoje historky, nebo se naopak bojí, že je použijete?

Někdy mi je dokonce sami nabízejí. Dneska už se radši ptám, jestli jim nevadí, když něco z jejich vyprávění použiju. Vždycky ale vezmu jen zápletku, tu osobu nemůže poznat nikdo jiný než ona sama. Přesto je mi už jasné, že se jí takové odhalení může dotknout.

Vaše knihy nekončívají moc vesele, co máte proti happy endům? 

Happy endy mě nudí, to ale neznamená, že musí příběh špatně dopadnout. Vždycky je na jeho konci nějaká naděje, nebo minimálně poznání. Rozuzlení musí fungovat tak, aby ospravedlnilo celý příběh.

Kdy jste se svým dílem spokojená a jaké romány máte vy osobně nejraději?

Mám ráda texty, kde se pravda zjevuje postupně a mezi řádky. Texty, u kterých musí být čtenář ve střehu, odpracovat si je a pak je za to odměněn mimořádným čtenářským zážitkem. Když se mi takovým kritériím podaří aspoň přiblížit, a určitě se mi to nedaří tak dobře jako třeba Ishigurovi, McEwanovi či Květě Legátové, pak mám pocit, že jsem alespoň částečně uspěla.

Váš manžel je muzikant, to je společenské povolání. Jak to jde dohromady se spíše osamělou prací spisovatelky? 

Muzikantství má dvě hlavní dimenze. Interpretační a performerskou, před publikem. Ale té předchází fáze tvorby a ta se psaní hodně podobá, ostatně písničku je třeba taky otextovat. Řekla bych, že se hodně doplňujeme, hlavně ve věcech inspirace a přístupu k tvorbě, hodně o těch věcech mluvíme, ne že bychom si vyloženě radili, ale často nový text či zápletka vzejde právě z diskusí u petrolejky a kytary.

Jak jste se poznali a jak se stalo, že jste se usadili v Československu?

Adrian je původní profesí navigační důstojník. Když jsme se poznali, byla jsem já na studentské stáži v Řecku, kde on pracoval na privátní jachtě. Já ještě neměla dostudováno a on byl takový světoběžník, bylo mu celkem jedno, kde bude, tak přijel do Prahy a už nám tu zůstal.

Je něco, na co se vás ještě nikdo nezeptal, ale ráda byste o tom mluvila?

Já vůbec nejsem mluvný typ a nemyslím si, že bych kohokoliv mohla čímkoliv obohatit, nebo že by bylo třeba, aby o mně někdo něco věděl. Ale jedna věc mě napadá... Mám největší naměřenou vitální kapacitu plic ze všech pacientů jedné alergologické ambulance, na to jsem pyšná a málo se to o mně ví.

Které další české autorky stojí za pozornost?