Sourozenci: Proč jsou tak rozdílní?

Na mých dvou dcerách se dají rozdíly mezi sourozenci ukázat přímo exemplárně. A to už od nejrannějšího dětství. Zatímco starší byla ukázkové nemluvně, které buď spalo, nebo se smálo, její ani ne o rok mladší sestře se na světě zpočátku vůbec nelíbilo. Když byla vzhůru, dávala to také patřičně najevo. Řevem. Tak hlasitým a vytrvalým, že výlet s ní do parku byl jen pro silné povahy.

A rozdíly s věkem nezmizely, jen se změnila jejich povaha. Zatímco starší Viki se na pískovišti vždy „družila“ s neznámými dětmi a nebylo pro ni nic horšího než si muset hrát sama, Anička si od začátku žárlivě střežila své soukromí. A tenhle povahový rys jim vydržel až do dnešních dnů. Starší dcera se bez houfu kamarádek neobejde, té mladší stačí jedna nebo dvě přítelkyně vyladěné na stejnou vlnu. První miluje obrážení obchodů a svačinu u McDonalda, mladší oba tyhle způsoby trávení volného času bytostně nesnáší. Pro Viki je matematika a fyzika postrachem, Anička v obojím exceluje. Starší si zamilovala dramatický soubor, ale po krátkém čase odmítla chodit do výtvarného kroužku, mladší přesně naopak. Liší se i způsob, jak se dostat na kobylku rodičům: Zatímco starší dceři není cizí drobná lest nebo lehce „intrikánské“ praktiky, ta mladší řekne rovnou, oč jí jde – a udělá to, ať si myslíme, co chceme. Kde se vzaly tak dramatické rozdíly?

Geny namíchané z jedné konkrétní spermie a jednoho zrovna tak jedinečného vajíčka nemůžou být nikdy stejné. Zatímco v jednom dítěti se „probudí“ vlohy zděděné po vašem pradědečkovi z otcovy strany, druhé si do vínku přináší spíš základní nastavení po vaší matce, barvu očí po partnerovi a tělesné dispozice po vás. Navíc ani geny nejsou podle posledních teorií neměnné. „Dnes se mluví o takzvaném dynamickém genomu, což znamená, že i na genetickou informaci působí prostředí. Genom ovlivňuje fungování mozku a ten je rovněž ovlivnitelný prostředím. Teprve následně dochází k utváření vlastností, jednání a chování - v tomto případě už nikdo o možnostech působení prostředí nepochybuje,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.

Také stejná výchova je podle něj jen mýtus. „Výchova není identická ani v případě dvojčat, natož v případě dětí, které se narodí po sobě. Někdy stačí rozdílná drobnost a ta má významné následky,“ tvrdí psycholog. Výchovné působení podle něj zkrátka nemůže být nikdy stejné pro dvě děti, tak jako není stejné prostředí, do kterého se obě narodily. První má jen mámu a tátu, zatímco druhé má mámu tátu a sourozence. V případě prvního dítěte se rodiče některé věci učí, zatímco v případě druhého už je zvládají, jsou si jistější. „Rodiče nemohou vyskočit ze své kůže, takže základní charakteristiky výchovy budou stejné. Ovšem ke každému dítěti by měli přistupovat s ohledem na jeho charakteristiky. Děti přece nejsou housky na krámě, které by měly být úplně stejné. Postup, který je správný pro jedno dítě, vůbec nemusí být vhodný a také nebude fungovat u druhého dítěte,“ dodává Václav Mertin.

Jednoduše řečeno: co u jednoho vyřešíte dlouhým pohovorem, u druhého pomohou spíš striktní hranice, kam ještě může a kam už ne. Jedno si přijde pro útěchu při každém malém zádrhelu, druhé zatne zuby a nesvěří se vám ani v případě velkého karambolu. Co s tím? Zatnout zuby, respektovat a rozlišovat.

Že to znáte? Máte dvě děti-dvojčata, podobné jako vejce vejci, ale povahově byste více odlišné osoby nenašla? Dejte nám vědět, jak s nimi vycházíte a jak ony s vámi...