Článek
Já vím, říkali vám to rodiče, vtloukali vám to do hlavy ve škole, všichni prostě víme, že každý člověk by měl dostat šanci, a to bez ohledu na to, jak vypadá, co má na sobě, jak na vás po pár minutách působí. Co když se za tou nehezkou (nezajímavou, drsnou, nepříjemnou,…) slupkou skrývá ryzí poklad?
No, jsem na světě už nějaký ten čas, měla jsem možnost potkat se s velkou spoustou lidí, a řeknu vám jedno – většinou se potvrdilo to, co jsem si myslela hned na začátku!
Na první dobrou
Mám čich na lidi! Nebývalo to tak vždy, mnohokrát jsem se dost spálila, ale postupem času jsem nasbírala tolik zkušeností, že jsem si tuhle dovednost vytříbila. Nechci, aby to znělo nafoukaně, ale většinou se fakt nemýlím. Když někoho potkám, v podstatě po pár minutách a pár prohozených větách vím, jestli to půjde, nebo ne.
Dát na první dojem není moc slušné, ale pravda je, že to dost často fungujeFoto: Profimedia
A jsou věci, které prostě fungují vždy, pravidla, která platí. Pro mě jsou to například následující životem odzkoušená „moudra“.
- Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi – Nemusíte mít samozřejmě doma pět psů a sedm koček, ale mít určitý pozitivní vztah ke zvířatům je pro mě jedna z podmínek lidskosti.
- Radikalismus nefunguje – Je jedno, jestli jde o otázku přistěhovalců, náboženství, politiky nebo třeba vkus na filmy. Jakmile má někdo na něco radikální názor, nepřipouští jakékoli námitky a je skálopevně přesvědčen o tom, že on má pravdu, on má patent na rozum, není to nic pro mě. Svět není černobílý!
- Šaty dělají člověka – Není to povrchní, je to tak. Podle toho, kdo má co na sobě, jak je, či není upravený, prostě poznáte hodně. Pokud v tramvaji stojí chlap v opraných šortkách a tričku, které mu sahá do půlky pupku, i když je ráno, má v podpaží obří potní koláče a je cítit na sto metrů, vysílá jasný signál: Je mi jedno, jak vypadám, a především mi je úplně jedno, že tím můžu někoho obtěžovat, jste mi ukradení, lidi!
- Jak to má s dětmi– Mám dvě děti a málokdy se někam dostanu bez nich. Proto si hodně všímám toho, jak se lidé chovají právě k těm nejmenším. A je to pro mě stejné jako s těmi zvířaty. Kdo nemá rád děti, nemá rád lidi! A pozor, nevadí mi, když někdo třeba pokárá moje ratolesti, nebo si s nimi odmítne hrát, povídat a podobně. Jde o to, jak to udělá!
Podcenit intuici se nemusí vyplatitFoto: Profimedia
Je to jednoduché
Když se totiž oprostíte od toho, co se říká, co spadá do kolonky „slušné chování“, a zamyslíte se nad tím, co je předpokladem, aby vám s někým bylo dobře, abyste spolu mohli kamarádit, spolupracovat nebo třeba žít, není to zas tak těžké. Musí mezi vámi fungovat nějaký soulad, podobnost ne čistě náhodná.
A to prostě vycítíte. Myslím, že v sobě od přírody máme určitý druh intuice, schopnost rozeznat, kdo je přítel, a kdo nepřítel. Dřív to byla určitě otázka přežití, protože nepoznat nepřítele se asi moc nevyplácelo. Dnes je to spíš otázka komfortu, protože „nepřítel“ vás už asi kyjem po hlavě nevezme, ale může vám pěkně otrávit den.
Problém je v tom, že v rámci socializace, slušného chování, otevřenosti vůči všemu a všem, tento instinkt čím dál méně posloucháme. A to je chyba, protože čas strávený s těmi „nesprávnými“ lidmi je časem, který jste mohli strávit s těmi správnými.
Moc to nechápu, vždyť je to stejné jako s láskou. Nikdo nemá nic proti termínu „láska na první pohled“, ale zkuste říct, že jste někoho na první pohled nesnášeli?!
A co vy? Posloucháte svůj instinkt a máte čich na lidi?
