Soňa Kodetová: Jiřího vysněnou rolí bylo umřít na barikádách

Soňa Kodetová (74) byla druhou ženou Jiřího Kodeta (†67), výrazného a nezapomenutelného herce a kategorického odpůrce komunismu. Měli spolu dvě děti, dceru Barboru (49) a syna Iana (44).

Když se v Realistickém divadle 18. listopadu 1989 diskutovalo, jak se herci zapojí do demonstrací, jeho vyjádření mnohé přesvědčilo k radikálnímu kroku - nehrát!

Jaký byl život vedle tak silné osobnosti? Z vyprávění paní Soni je zřejmé, jak hluboce se milovali a jak moc byli zajedno, co se politiky týče. Nikdy neměla pocit, že by se měl její muž ve vyjadřování svých názorů mírnit, aby se jim žilo klidněji.

Kdy jste začala mít pocit, že bolševikům už opravdu zbývá rok či dva? Je to zvolání skutečně vašeho muže?

Tato věta v různých obměnách provázela mého manžela od mládí, už jeho dědeček a otec nevěřili od převratu v roce 1948, že režim vydrží dlouho, a doufali v jeho rychlý konec. To zvolání bylo velice emotivně symbolické pro celou rodinu.

Rychlý konec se bohužel nekonal. Kdy vám začala svítat naděje?

Rok 1989 byl od jara jiný a vypadalo to, že se něco bude lámat. Byly reformy v Rusku, Polsko se bouřilo čím dál víc, Němci se snažili prchat na západ a Maďaři je pouštěli do Vídně, tisíce vozů a přeplněná německá ambasáda v Praze. Denně jsme poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a začínali věřit, že to konečně rupne.

Co si v souvislosti se 17. listopadem vybavujete? Jak to probíhalo?

Moje dcera Bára (tehdy jí bylo 19) chodila s výtvarníkem z UMPRUM a chtěli jít na nahlášenou demonstraci. Můj manžel jí to ale zakázal, bál se o ni. V noci jí přítel volal, že je příšerně zmlácený a jak strašné věci se tam děly. Ráno 18. listopadu se začali svolávat herci do Realistického divadla.

Co se v Realistickém divadle dohodlo?

Původně jen to, že se před každým představením bude číst deklarace. Mému manželovi se to nelíbilo. Vstal a pronesl tato slova: „Čtyřicet let hrajeme jako blbci každý večer a dostali jsme se tam, kam jsme se dostali. Jestli chceme udělat něco víc než dosud, tak nám zbývá jen – nehrát.“ Po bouřlivé debatě zvítězilo radikální řešení, že místo představení se bude s diváky diskutovat o situaci a nebude se hrát.

Co následovalo?

Manžel byl nadšený, že se konečně něco děje, přijel pro mě a jeli jsme spolu do Činoheráku „dělat revoluci“. Místo představení se divákům přečetlo usnesení, rozběhla se debata a někdo se zeptal, co vlastně bylo v té Chartě?! Ondra Vetchý ji přečetl, povídalo se, co se dělo na demonstraci, probíralo se Několik vět, a nakonec se začala zpívat hymna! Druhý den se v divadle založilo Občanské fórum.

Jak jste se zapojovali později?

Revoluce byla odstartována, manžel byl spokojený, byl v kontaktu s Havlem, Klausem. V divadle se hodně věcí domlouvalo. 18. listopadu přišel také Milan Kňažko a společně jsme volali do slovenských divadel, aby se připojila do stávky, to byl působivý okamžik.

Já jsem se zapojovala tak, že jsem spoluzakládala Občanské fórum na Točné i na Praze 12 a dvacet let jsem nepřetržitě působila v zastupitelstvu v Praze Modřanech. Několik let jsem pracovala jako oblastní manažerka ODS.

Kdy jste si vydechli?

Silvestr 89! Na Vánoce přijeli naši, na Silvestra byl obrovský mejdan v Činoheráku, přijeli všichni emigranti, přátelé i známí. A pak se šlo na Václavák. Nezapomenutelný zážitek…

Byl váš muž vždy tak radikální, nebo v něm odpor proti komunistům rostl? 

Vždycky byl takový, byl zásadový a já taky. U manžela to bylo dáno zejména výchovou a rodinnými tradicemi, které měly původ v první republice, kdy se jeho předkové stýkali s předními politiky, včetně prezidenta Beneše. Zločinné chování komunistů jeho odpor znásobilo.

Já jsem z rodiny, kde dědečkovi vzali majetek a dali mu minimální penzi. Od čtyř let jsem mu sedávala na klíně a poslouchala, jak v Americe vydělal peníze, koupil majetek, aby zabezpečil rodinu. A pak přišli komunisti a všechno sebrali. Nechali nám naštěstí dům, kde jsme bydleli.

Proč jste neodešla spolu s rodiči v roce 1968?

Můj muž by se ve Švýcarsku jen těžko uplatnil, nehrál by. Uvažovali jsme o tom, když přišla Charta 77, Anticharta… Přemýšleli jsme o odchodu za rodinou do Kanady, kde by se manžel věnoval koním.

Vzhledem k tomu, že v roce 1975 proběhla Helsinská konference, která se zabývala i slučováním rodin migrantů, šla jsem za advokátem, že oba máme rodiny v zahraničí a nechceme emigrovat nelegálně, ale s možností se vracet. Manžel vždy říkal, že tam, kde jsou hroby předků, jsou i jeho kořeny. Advokát mi řekl, ať na to zapomeneme, že má řadu případů, kdy to řeší již několik let a zatím se to nepodařilo. Tak jsme to vzdali a dál přežívali v rámci normalizace. Rodinu jsem 12 let neviděla. Pak se naštěstí podařila společná dovolená s mámou na Hvaru.

Co vás vedlo k tomu odstěhovat se do chalupy po vašich rodičích, do Těptína?

Byla to trochu dobrovolná emigrace. Tam jsme realizovali život bez omezování a měli jsme úžasné sousedy: pediatr děti očkoval doma, paní Prošková mě učila vařit. Museli jsme si v tom systému najít, co nás nabíjelo: návštěvy přátel, knihy, Svobodná Evropa, Hlas Ameriky. Vztahy byly pevné, v Činoheráku byl skvělý kolektiv, to byl manželův druhý domov.

Jak se žilo?

Pořád jsme si museli dávali pozor, pozorovali nás. Jezdilo k nám hodně manželových kolegů, z nichž řada byla pod drobnohledem pro své postoje a tvorbu. Je pravda, že jsme doma promítali řadu zakázaných a zajímavých filmů, které nám přes známé propašovali rodiče, například Přelet přes kukaččí hnízdo se u nás promítal snad stokrát. Věra Chytilová u nás promítala své filmy zahraničním novinářům. Není divu, že jsme občas byli v obležení aut s vysílačkami.

Jak v takových momentech reagoval váš muž? Báli jste se?

Manželovi se to líbilo, on strašně rád provokoval. My si z toho moc nedělali, můj muž třeba přijel z Ostravy a říkal, že tam urazil okresního tajemníka, že si pro něj určitě přijdou. Za týden někdo zvonil… U branky takový ten „zvláštní pán“ ze známé neuniformované složky SNB. Prostě estébák a že chce mluvit s panem Kodetem. Můj muž mi řekl, ať mu sbalím kartáček na zuby a cukr, že si ho odvedou. Nastalo velké zklamání, protože jej přišel pozvat na předávání plakety ministra Obziny do Terezína - za ztvárnění detektivů v českých filmech, to bylo po Smrti talentovaného ševce. Místo aby si ho odvedli, dají mu plaketu!

Chtěli s ním někdy spolupracovat?

Manžel provokoval, nevěděla jsem, kdy si pro něj přijdou. Ale pěstovali si ho jako bílého jelena – věděli, že by všechno řekl, že by nebyl dobrý tajný agent, on by to vykřičel na Václaváku. Věděli, že by ho nezlomili.

Jak dával pan Kodet najevo nesouhlas?

Neustále a všude! Okno otvíral na Točné, pod námi např. bydlel bachař z pankrácké věznice, ale nikdy ho nikdo neudal. Naštvaly ho třeba zprávy a z okna řval, stejně jako v Pelíškách, ať jdou komunisti někam. Chtěl, aby všichni věděli, jak mu to vadí, a lidi ho za to měli rádi.

Přála jste si někdy, aby nebyl tak urputný?

Rozhodně ne, to bych s ním nebyla. My jsme si rozuměli velice, ve všem. Všechno jsme řešili spolu, měli jsme společné i zájmy. Co se týče politiky nebo výchovy dětí, tam jsme byli také zajedno.

Co pro vašeho manžela tehdy znamenala práce v divadle? 

Činoherní klub měl tu neuvěřitelnou schopnost dávat sílu a naději v té totálně nesvobodné době. Tento fenomén byl ale trnem v oku, a tak se každý rok odehrávalo stejné drama, zda po prázdninách budou ještě hrát. Řada herců a režisérů musela odejít, ale duch divadla se zlomit naštěstí nepodařilo. Činoherák manželovi v plné míře umožnil dělat odboj proti režimu, i když jeho vysněnou životní rolí bylo umřít na barikádách. Já jsem za sebe ráda, že mu to osud nedopřál.

Překonalo později něco tyhle emoce? 

Silný rok byl 1968 – na jaře jsme prožívali euforii, že se něco změní, podepisovali jsme všechny petice za nezávislost, svobodné volby. Dali jsme přihlášku do KAN (Klubu angažovaných nestraníků), pak přišel 21. srpen a Rusové… Odjeli naši, manželova sestra i bratr. Jak je ten závěr v Pelíškách, to mě pořád dojímá – i my jsme tu zůstali na všechno sami.

Jak byste po třiceti letech zhodnotila sametovou revoluci? Naplnily se představy? 

Určitě! Máme možnost svobody, můžeme říkat, co chceme, vyjet ven, vidět se s rodinou a nikdo tu nezůstane jak v kleci. Praha tehdy byla šedivá, lidé frustrovaní, teď Praha žije. Že nemáme právní stát? Zatím máme, jde jen o to nenechat si ho vzít. Rozmáhá se nám takový nešvar, že si někteří nárokují, na co nemají právo. Manžel by byl naštvaný a řval by všude, možná i na té Letné. Jsou věci, které musí vadit a musíme to vidět! Ale jsem ráda, že se povedlo to, co se povedlo.

Žen za revolucí bylo ale mnohem více! Zítra vám přineseme rozhovor se Sašou Uhlovou, jejíž rodiče jsou někdejší disidenti Anna Šabatová a Petr Uhl. Mezitím si můžete zavzpomínat na dobu minulou přípravou menu podle socialistických receptů. Kdo by si nepamatoval UHO!