Smrt zblízka: Kdo zvládá umírání snáz a co lidi nejvíc řeší?

Dovedete si představit, že byste si sedli s partnerem nebo rodinou a probírali, jak byste si představovali vlastní umírání? Trochu divné, co? Ale možná, že až dočtete tenhle rozhovor, tak vám to už nepřijde tak nemožné. Ale pěkně od začátku: o smrti a jejím prožívání jsme si povídali s lektorkou jógy a dobrovolnicí hospicové služby Cesta domů Jarkou Kučmášovou. Doprovázela procesem umírání hodně lidí a radí, abyste si přiznali, že jednou to čeká i vás a trochu to předem naplánovali.

Připravovat se na smrt… je to opravdu nutné? Čeká nás to všechny, ale myslet na ni dopředu, to mi přijde zvláštní!

Už pár generací se o smrti bojí nebo stydí mluvit. Všichni víme, že je nevyhnutelná, ale bavit se o ní? To nám přijde nepatřičné a divné.

A co bych měla probírat, přece nevím, kdy přijde a jaká bude…

Když se lidí zeptáte na smrt, většinou slyšíte, že by měla být rychlá a bezbolestná – ideálně ve spánku. A když vyzvídáte dál, tak většina připustí, že raději by zemřela doma, než někde v nemocnici. Takže „pěkná“ smrt je bez bolestí a v prostředí, které znáte a s těmi, které máte rádi. Pokud se na tu chvíli připravíte, tak může být plná klidu, vyrovnání a odevzdání, kdy už nebudete s ničím a nikým bojovat. Podívejte se kolem sebe. Pořád s něčím bojujeme – s nemocí, s depresí, se stresem. Naším životním programem je boj. A tak jsme začali bojovat i se smrtí. Díky přístrojům a lékům oddalujeme a protahujeme proces umírání. Ale pokud to léčení a péče neznamená, že se uzdravíme, ale jen, že budeme umírat o to déle, chcete to?

Nikdo nechce zemřít moc brzy a třeba zbytečně…

To je jasné. Ale to štěstí, že zemře náhle, má jen velmi malé procento lidí. Spíš se může stát, že se vinou nemoci, nehody či něčeho jiného najednou dostanete do nemocnice, kde vás napojí na přístroje a kde dostanete spoustu léků, aby vás udrželi při životě za každou cenu. Lékaři budou bojovat za to, abyste mohli žít – i oni jsou zvyklí bojovat. Lékaři velmi často neumí zastavit a říct – člověče, už pro tebe nemůžeme nic udělat, tvoje chvíle se blíží, tak by sis měl uspořádat své věci a přemýšlet, kde bys poslední chvíle rád prožil a jak. A vy, pokud jste o tom nikdy s nikým nemluvili, už nemusíte mít šanci své přání říct. A třeba byste chtěli zemřít doma…

Ale mnoho lidí si přeje zůstat spíš tam, kde mají dostatečnou lékařskou péči a nezatěžovat rodinu…

Možná se tak někteří rozhodnou, ale někteří rozhodně ne. Umírající může mít dojem, že je zbytečný a na obtíž. Že se přece jeho děti nebo partner nemají dívat na to, jak umírá, jak vypadá, jak mu docházejí síly. Že jim nezůstane na krku, na obtíž. Dřív se umíralo přirozeně doma, rodina byla do poslední chvíle spolu, byl čas se rozloučit, zavzpomínat, smrt byla přirozenou součástí života, dochovat své blízké až do konce bylo přirozené. Vracíme se k tomu postupně zpátky – po pár generacích, kdy jsme umírající zavřeli do nemocnic, léčeben a jiných zařízení, kde na ně není vidět.

Dřív bylo ale normální i to, že rodiny žily pohromadě, pořád byl někdo doma…

Jasně, žijeme jinak. Hodně pracujeme, děti se rozprchnou někdy i po celém světě. Ale pokud opravdu chcete, tak to jde i dnes – třeba s pomocí Cesty domů – a to není reklama na firmu, ale příklad, že i doma můžete zajistit potřebné vybavení i péči lékaře a sestry, čili zajistit bezbolestný průběh. A ve chvílích, kdy vy nemůžete, zaskočí za vás dobrovolníci… A tohle všechno už platí pojišťovna, navíc si můžete vzít pro takovou chvíli placenou neschopenku. Takže podmínky na to, abyste mohli poslední chvíle života zůstat doma, ty už jsou.

Třeba se to rodina bojí udělat, protože sami nevědí, jak s nimi umírání blízkého člověka citově zacvičí…

Možná ano, ale porovnejte si ty pocity, když vám odněkud zavolají, že váš nejbližší člověk zemřel a vy si vyčítáte, že jste za ním v ten den nebyli, že jste mu toho nestihli tolik říct a někde vzadu vám sedí i pocit, že jste se o něj nepostarali a byl v posledních chvílích sám. Když bude doma, tohle všechno je pryč a vy se dokážete s jeho smrtí vyrovnat daleko lépe a postupně. Rodinu to spojí – tím spíš, pokud byl umírající na smrt připravený a stačil dát do pořádku všechny své věci.

A co jsou ty věci, které by měly být v pořádku?

Pro mnohé to je závěť a rozdělení majetku, ale v mnoha případech to jsou hlavně vztahy. Je to příležitost zapomenout na staré křivdy a odpustit. Viděla jsem mnohokrát, jak se lidem ulevilo, když to stihli a dokázali udělat. To jsou příběhy jako z filmu, když se s umírající paní přišla rozloučit tchyně, se kterou se rozhádaly před lety a od té chvíle spolu nepromluvily... Nebo když v posledních hodinách života přijede za tátou syn, který žije na druhé půlce zeměkoule.

To musí být velmi dojemné chvíle. Probrečela bych je.

Je to krásné a naplňující. Lékaři, sestry i dobrovolníci, kteří se o umírající starají, jsou zvyklí zachovávat profesionální přístup a myslet hlavně na ty praktické věci, ale jsou to silné zážitky. Přece jen jsme přítomni velmi intimním věcem.

Jste ale přítomni i tomu, co už tak příjemné není – bezmoc, nemohoucnost. Jak se člověk na konci své cesty smiřuje s takovým stavem?

Říkám, že mnoho lidí žije a myslí tak, jako kdyby byli nesmrtelní, a pak je to šok. Zlomové je, když už jim nestačí síly na to, aby si došli na záchod, a dojde na plenky. To začnou velmi reálně zjišťovat, že se konec blíží, a že to nemusí být takové, jak si představovali nebo viděli ve filmech. Někdo se tomu začne bránit, někdo se smíří a odevzdá tomu procesu.

Je ověřené, že muži a ženy vnímají bolest a nemoc velmi rozdílně. Platí to i o umírání?

Umírání je proces, který když začne, tak už ho nezastavíte. Je to vlastně jako porod – když začne, tak se můžete bát, může to bolet, ale nejde se zvednout a říct „končím“ a přijdu jindy. A ženy, protože si většinou tenhle proces prožily, jsou s ním smířenější a poddajnější. Muži také nesou hůř situaci, kdy jim odchází žena. Pořád se říká, že ženy umírají později, tak je to překvapí. A dvojnásob, pokud je žena o hodně mladší… A některým ženám naopak zůstane i v takové chvíli snaha manželovi „zakázat“, aby odešel. Ty mě tu necháš samotnou, co já si tu bez tebe počnu, jak mi to můžeš udělat…

Setkáváte se se smrtí často. Myslíte si, že po ní něco následuje?

Pokud vnímáte smrt jako proces, naučíte se rozeznávat jeho fáze. Dovedete odhadnout, co přijde, sledujete, jak se tělo postupně loučí a „vypíná okruhy“. Součástí je i to, jako kdyby se umírající odpoutával od reality, osvobozoval. V posledních chvílích před smrtí hodně lidí na sobě nesnese ani oblečení nebo přikrývku… A když přijde smrt, úplně cítíte odchod energie a obrovskou úlevu. Je to osvobozující, i když smutné a bolavé. A když k tomu dojde v rodině, tak s vědomím, že umírající nezůstal sám, že ho bližní neopustili.

Napište nám své pocity z toho, že byste měli trochu plánovat svou smrt! Dokážete o tom přemýšlet?