Sloupek čtenářky: Děti mi deformují mozek!

Po pěti letech práce na plný úvazek v jednosměnném čtyřiadvacetihodinovém provozu na pozici „žena v domácnosti, matka a vychovatelka“ se cítím lehce deformovaně. Abych vám demonstrativně předvedla, jak tato deformace vypadá, uvedu pár příznaků.

Myslím, že tohle je nejčastější jev všech matek. Už ze zvyku, že na své dítě pořád musíte mluvit, tlacháte a tlacháte, i když s vámi to dítě v daný moment není. Například: „Tááák, teď tě pěkně vydrhneme a budeš zase čistý, jako nový“ – drhnutí koberce. Možná to není ani tak samomluva, ale spíš mluvení s neživými předměty. Každopádně je to divné.

To jsem si teď vymyslela, ale v podstatě by to šlo použít. Je to zdvojená mluva. Všimli jste si, že pro děti se skoro vše zdvojuje? Ham ham. Bác bác. Bum bum. Pá pá. Ne ne. A my si na to zvykneme natolik, že už si ani neuvědomíme, že vlastně pořád Teletubbiesujeme. Například: „Kolik sníš knedlíků k obědu?“ ptá se mě otec, a já odpovídám: „Dva, dva.“ To mi připomnělo film Příběhy obyčejného šílenství a hru, kterou v něm hráli na popud Ivana Trojana. „Ťuhýk, ťuhýk, kráva, kráva.“ V tomhle bych byla mistr.

Tak tímhle příznakem se opravdu mohu pyšnit. Občas jen tak sedím a apaticky hledím do zdi, až mám opravdu pocit, že je v ní díra. A skutečně dokážu na nic při tom nemyslet. Údajně to ženy neumí. UMÍ. Stačí celý den slyšet ječení a pištění malých svišťů, pětkrát je od sebe odtrhávat, aby si navzájem neublížili během neskutečně vážného sporu kvůli lopatce, desetkrát po sobě vysvětlovat, proč se nejí bláto, hlína, písek, štěrk, tráva, šneci, žížaly, brouci a tak dále. Stačí třikrát převlíkat dítě, protože tahle barva trička se mu nelíbí a tyhle kalhoty vypadají divně, tahle mikina jde špatně zapínat (přestože ji zapínáte vy, neřešitelný problém) a tyhle šatičky se nehodí k sandálkům. Stačí pár dalších okamžiků, jež vás psychicky vyčerpají, a apatie je tady. A spolu s ní přichází ono myšlení na to úžasné nic.

Pokud se vám to nestává, blahopřeji. Mně se to bohužel stává. Natolik jsem si zvykla na komunikaci s osobami ne staršími pěti let, že už mi ani nepřijde divné, když si ostatní myslí, že mluvím jako idiot. Projevilo se to zhruba před rokem, kdy jsem byla po dlouhé době s kamarádkou na kávě. „Já si hačnu tady, jó?“ „No nic, dobumbáme a půjdem, už se mi fakt chce hajat.“ Tenhle příznak mě celkem slušně ohrožuje. Opravdu mám obavu jít na rande s chlapem, co nemá děti.

To je asi nejlepší, co se vám může stát. Dokonce se mi to líbí natolik, že s touhle deformací souhlasím a vřele ji doporučuji. Člověk se zasměje sám sobě. Občas jsem z toho neustálého vysvětlování a opakování věcí natolik vyčerpaná, že plácnu super blbost. Například ve školce, když si paní učitelka stěžovala na to, že číslo dvě rozbilo květináč, a já mu zrovna domlouvala a hubovala ho v šatně. Vůbec neposlouchalo, co jsem mu říkala, a bylo duchem jinde, a aby ukončilo mé láteření o rozbitém květináči, třiceti korunkách z jeho pokladničky na úhradu a možnosti zranění při útoku na obal pro kytičky, se na mě vrhlo a objímalo mě a lísalo se. „Nemazli se se mnou, když ti zrovna nadávám.“ Super blbost.

Ostatní maminky v šatně to pobavilo. Mě moc ne. Ale teď se tím bavím taky. Jen v ten moment jsem si opravdu připadala jako blázen. Těch nesmyslů jsem už vážně plácla hodně, a tak uvedu ještě jeden. Číslo dvě a číslo jedna si vyšli na zahradu nakrmit ovečky (pasou se nám za domem). Po chvilce se vrátili zpátky a číslo dvě povídá: „Maminko, tam to hovínko smrdělo jako hovno.“ Buď mě tímto prohlášením zaskočilo, anebo jsem měla momentální pedagogický záchvat spisovné mluvy, ale odvětila jsem: „Ne, zlatíčko, to hovno nesmrdělo, ale páchlo.“ Další super blbost.

Nějak takhle proběhla a probíhá moje deformace. A ani mi to nevadí. Ráda se zasměju sama sobě.

P. S.: Mám takový návrh. Pojďme se pustit do filozofických úvah nad posledním příkladem. Já si opravdu nejsem úplně jistá, jestli je slovo smrdět spisovné.