Škrábete si kůži až do krve? Nemusí to být jen zlozvyk, ale nemoc!

Často jim říkají, že je to jen zlozvyk. Věty typu „Tak s tím prostě přestaň, neškrábej se“ slyší každou chvíli. Nijak jim ale nepomáhají. Dermatilomaniaci na svou kůži útočí automatizovaně – obvykle si to, co udělali, uvědomí až tehdy, kdy už z ran teče krev.

„Do vínku jsem dostala nepříliš ideální rodinu,“ začíná svůj příběh Lucka Šťastná (27), vyléčená dermatilomaniačka a bojovnice za osvětu nemoci dermatilománie. Lucčino dětství bylo naplněné ponižováním, chudobou i fyzickými tresty. „V sedmnácti letech jsem utekla z domu. Neutekla jsem však od pocitu viny za svůj nedokonalý život z období dětství a dospívání,“ říká Lucka, která začala trpět nutkáními škrábat si, mačkat a strhávat kůži.

„Sekundy extáze a hlubokého relaxu během sebeútoku byly vykoupené hodinami úzkosti a depresí. Pamatuji si hluboké zklamání ze sebe samotné, že jsem to zase nezvládla, že se zase škrábu. Už potřetí v ten samý den,“ popisuje dávné, avšak dlouhé a krušné období svého života Lucka. Vyléčila se díky vlastní vůli i podpoře druhých, ale jak sama říká, byl to běh na dlouhou trať, léčba je otázkou let.

Dermatilománie je nemoc, která se projevuje škrábáním, dloubáním, strháváním až závažným poškozováním kůže, a to především na obličeji, dekoltu a zádech, někdy i na končetinách. Obvykle je navázaná na stres, úzkosti a podobné psychické problémy.

Podle psychoterapeutky MUDr. Andrey Platznerové jde o neurotické chování a útoky na vlastní kůži představují jakýsi ventil vnitřního napětí, úzkosti a stresu. „V psychiatrii se dermatilománií rozumí nutkavé poškozování kůže. Anglosaská medicína má pro tuto poruchu zkratku SPD čili skin picking disorder a spolu s podobnými poruchami ji řadí mezi repetitivní aktivity vedoucí k tělesným následkům,“ popisuje psychoterapeutka.

Nemocný samozřejmě vidí jizvy a boláky, které si sám způsobil. Nechce to dělat, ale nemůže se ovládnout. Často si totiž ani neuvědomuje, že se zase drasticky škrábe – během aktivity se dostává takřka do transu, který mu přináší hluboké uvolnění ze stresu a úzkostí. „Z transu jste schopni se dostat často až po desítkách minut. Až po této době si uvědomíte, co děláte, a máte volbu se svým jednáním přestat. To už je ale pozdě. Rány jsou znovu rozškrábané, z boláků teče krev a pokožka je plná červených fleků,“ popisuje z vlastní zkušenosti Lucka Štastná.

Pro dermatilomaniaky jsou nejhorší dvě věci: jak zlost na sebe sama za to, co si způsobili, tak absolutní nepochopení od blízkých a bohužel často i od odborníků. „Nejde jenom o viditelné jizvy a boláky, které se na těle vytvoří. Mnohem horší je následný pocit studu, viny a zoufalství, že jste si svá zranění vlastně vytvořili sami,“ vysvětluje Lucka Šťastná.

„I odborníky je dermatilománie často podceňovaná. Je proto v mnoha případech špatně snášená, jednak pro bezmoc, s jakou se jí dotyční nemohou často léta zbavit, a jednak pro hyzdící důsledky a omezení života,“ dodává Andrea Platznerová.

„I terapeuticky je dermatilománie svízelný problém. Z antidepresiv se používají ta, která mají účinnost u obsedantního spektra poruch. Častěji se ale dermatilománie léčí psychoterapií, konkrétně kognitivně-behaviorálními postupy,“ uvádí psychoterapeutka a pokračuje: „Podobně pomáhá také obyčejné vytrvalé zaměstnávání rukou jakoukoli jinou činností.“ Třeba dnes tak oblíbená hračka spinner údajně ventiluje vnitřní napětí a předchází nutkáním, ovšem často za cenu závislosti.

Podle Lucky Šťastné je pro nemocného kromě klidu na léčbu důležitá i podpora okolí a dostatek relevantních informací o jejich nemoci.

Setkali jste se již s dermatilománií?