Tréma, nebo panická hrůza? Strach z pohledů druhých může být vážný psychický problém

Skopofobie je úzkostná porucha charakterizovaná patologickým strachem (fobií) z toho, že na vás někdo zírá. „Úzkost může být tak intenzivní, že může bránit ve fungování v sociálních situacích, včetně školy a práce,“ přibližuje psycholog Josef Sýkora z on-line poradny Mojra.

Porucha se objevuje sama nebo často společně s dalšími. „Například je jedním z nejčastějších příznaků sociální fobie, což je strach z různých sociálních situací, z červenání, patří sem extrémní tréma. Z toho důvodu bývá skopofobie zahrnuta do skupiny sociální fobie,“ vysvětluje psycholog.

Lidé trpící skopofobií se snaží vyhýbat situacím, ve kterých se na ně mohou jiní dívat, tedy setkávání ve velké skupině a obecně společenským událostem. Vystoupení před ostatními a přednesení například pracovní prezentace je pro ně téměř nadlidský úkol, nesnesitelné pocity ale může vyvolat i pouhý nevinný pohled kolemjdoucího.

Symptomy zahrnují nadměrné pocení, závratě, zrychlený srdeční tep, sucho v ústech, třesavku, dušnost a červenání, dále potíže se souvislou mluvou, roztěkanost a pocity ztráty kontroly nebo i paniky. Aby se nepříjemným projevům vyhnuli, postižení se izolují a přerušují kontakty často i s nejbližšími.

Existuje vůbec psychicky zdravý člověk? Cyril Höschl odpovídá.

Jednoznačná příčina neexistuje, skopofobie se může objevit z mnoha různých důvodů, nejčastěji to bývá už v dětství. „Jakmile se dítě začne socializovat, chodí do školky nebo do školy a začíná se pravidelně setkávat s hodnocením druhých osob,“ popisuje Josef Sýkora chvíle, které mohou citlivější děti vystavit riziku traumatu, z něhož se později může fobie rozvinout.

Může za tím být srovnávací a hodnoticí typ výchovy, opakující se posměšné poznámky učitelů či vrstevníků (zvláště jsou-li veřejné) nebo neúspěšný veřejný projev. Fobií trpívají plaší lidé nebo jedinci s viditelnou nemocí, jako je třeba lupenka, kvůli níž mají tendenci přitahovat více pozornosti než zdraví lidé.

Zásadní je psychoterapie. „Pracovat se dá na provázení úzkostí a tréninku jejího zvládání, ale také na posilování a rozvíjení silných stránek a talentů – neboli to, co krmíme, roste. A cílem je, aby rostlo to užitečné, zdravé. Efektivní je také hypnoterapie či autogenní trénink,“ říká psychoterapeutka Jana Hostovská.

Psychoterapie se, zejména v začátcích, mnohdy podporuje užíváním psychofarmak, která mírní stresující doprovodné fyzické příznaky. Mezi nejčastěji předepisovaná léčiva patří antidepresiva, jakmile člověk získá větší kontrolu nad situací, bývají dávky snižovány, až jsou v ideálním případě odbourána zcela.

V závislosti na tíži poruchy může léčba trvat jen pár sezení, ale také mnoho měsíců. Dobrá zpráva je, že symptomy se často dají zvládnout natolik, že přestanou ničit každodenní život. K tomu se doporučuje osvojit si také relaxační metody a techniky práce s myslí (meditace).

Jak pomocí dechu zlepšit úzkostný stav?

Je normální, že jste nervózní, když máte vystoupit před větší nebo menší skupinkou lidí, stejně jako že znejistíte, když na sobě cítíte cizí pohledy. Pokud vás ovšem takové situace oslabují natolik, že vám znemožňují normálně fungovat, nebo na sobě pozorujete tendenci se těmto nepříjemným situacím vyhýbat a stahovat se kvůli tomu do ústraní, nestyďte se navštívit odborníka a o svých problémech si s ním v klidu popovídat.

Čeho se (ne)bát u psychologa?

Kdy u dětí začít řešit úzkost?