Pomoc, moje dítě dělá adrenalinový sport!

Kde jsou ty časy, kdy našim -náctiletým stačilo prostě jen jezdit na kole. Dnes se chtějí na speciálně upraveném stroji řítit z prudkého svahu, skákat z lávky na lávku a létat vzduchem. „Freeride je adrenalinový sport, bez rizika by to prostě nebylo ono. Mně se nikdy nic vážnějšího nestalo, ale mám kamaráda, který měl zlomené snad už všechno,“ přiznává Jáchym. „Jsem ráda, že ho při tom nevidím. A že nosí přilbu,“ komentuje to jeho matka.

Jednu dobrou zprávu pro rodiče máme: moderní extrémní sporty typu freeride, downhill nebo parkour (ten zkusila i naše redaktorka Blanka, podívejte se, o co jde) nepřinášejí jen riziko, ale také osobní rozvoj. Bez tréninku síly i obratnosti nedokáže začátečník skoro nic, a pokud se chce posunout o kousek dál a získat uznání kamarádů, prostě musí vydržet. To vůbec není špatný vklad do života. „Aby člověk vůbec to kolo udržel, musí mít vypracované ruce. To je spousta hodin v posilovně,“ potvrzuje Jáchym.

Přesto nelze popřít, že riziko úrazu je tu výrazně větší než třeba u fotbalu. Jak se k tomu jako rodič postavit? Je správné potomka v takovém zájmu podporovat, i když se o něj bojíte? „Nesnažil bych se mu to zakázat, spíš ho usměrnit. V prvé řadě bych se ptal, od koho se učí. Když kluci z malého města něco okoukají na internetu a jdou si to za humna vyzkoušet, aniž by jim kdokoli poradil, zavání to malérem,“ říká instruktor zážitkových a sportovních akcí Milan Hanuš.

Právě tak ale většina mladých nadšenců začíná. Oficiálních bike parků už je u nás celkem dost, přece jen ale nejsou všude a také něco stojí. Mládež si proto buduje překážky načerno v lese. Co s tím? „Pošlete syna na camp nebo workshop,“ radí Milan Hanuš. Pořádají se u nás i v zahraničí a začátečník tam dostane dobrý technický základ, na kterém pak může stavět. Kontakt s lepšími sportovci je užitečný i jinak: ti dobří většinou přesně znají svoje hranice a neriskují zbytečně.

Používání ochranných pomůcek je jeden z bodů, ve kterém by rodiče měli prosadit svou. Ve freeridu je úplným základem helma (nejlépe integrální, tedy taková, která chrání i čelist) a rukavice, které v případě pádu zabrání sedření kůže z rukou. Existuje i spousta dalších: chrániče na holeně a na kolena, kalhoty, skelety – záleží jen na tom, do čeho jste ochotní investovat a co je vaše dítě ochotné používat. „Někdy to dobře nedrží, překáží, taky se vám to nechce tahat, když s tím jedete na kole třeba deset kilometrů,“ vysvětluje Jáchym.

V dalším oblíbeném sportu mladých, parkouru, je situace odlišná. Traceur, jak se běžcům říká, si vystačí jen s tepláky a tričkem. Lehkost a volnost patří ke stylu a bezpečnost je daná hlavně fyzičkou traceura. Protože se ale pohybuje jen vlastními silami, nedosahuje takových rychlostí jako biker a nehrozí mu tak vážné úrazy. Velkou výhodou parkouru je různorodost pohybu, který zahrnuje běh, dřepy, kotouly i šplh – prostě všechno, nad čím by naše děťátka při normální hodině tělocviku protáhla obličej. Ovšem pozor, parkour je cool!

Pokud jste se podívali na videa na internetu a málem se vám zastavilo srdce, zase se klidně nadechněte. K takovým šílenostem, jaké tam předvádějí závodníci, se vaše dítě v nejbližších letech (a pravděpodobně nikdy) nedopracuje.