Článek
S takovým strážcem svého i národního bezpečí bych byla spokojená. Ale chápu. Mezinárodní situace vyžaduje víc než jen mužný vzhled, bystrý úsudek a přesnou mušku. Alespoň tak vyznívá propagační kampaň americké CIA na kanálu YouTube. Překvapující je už samotný fakt, že na sociálních sítích najednou exhibuje úřad, jenž by se měl ze své podstaty držet, když už ne v utajení, tak aspoň trochu zpátky. Ale budiž. Série videí nazvaná Humans of CIA vysílá do světa jasný vzkaz: nemáme předsudky, zaměstnáme každého. Mě by ale nechtěli. A vás asi taky ne. Ne proto, že jsem padesát plus. Ale jsem tak obyčejná, že nemám úřadu co nabídnout. Mám průměrnou postavu (myslím průměr reálný, ne instagramový), průměrné vzdělání, průměrné vášně, průměrné chutě, průměrný život. Není na mně nic zvláštního, jiného. Ale kdybych byla třeba lesbička, šanci v CIA bych možná dostala. Pak bych se mohla, stejně jako gay na jednom z videí, radovat, že „můžu bez ohledu na gender, genderovou identitu, rasu, postižení nebo sexuální orientaci denně nosit do práce celou svou osobnost” a dokonce tam „otevřeně promluvit o svém osobním životě”. Nevím, jak to chodí v CIA. Ale já do práce denně nosím notebook, telefon a celou svou svačinu. Osobnost už se mi do kabelky nevejde. A rozhodně se do práce nechodím vykecávat. Ale možná, že tahle až příliš křečovitá snaha předvést světu, že CIA je organizace maximálně inkluzivní, dráždí jenom mě. Ženu, jejíž druhé příjmení je Průměrná. Možná, že mít šest prstů na levé ruce a čtyři na pravé, také bych byla šťastná, že se najde zaměstnavatel, který mě o tom nechá u kopírky otevřeně promluvit. Otázka je, zda by to někoho zajímalo.
A zajímá vůbec někoho, jestli jste na kluky, nebo na holky? Jestli vás bolí záda nebo duše, máte jednu nohu delší nebo o kolečko méně? Anebo to CIA se snahou jít tak zvaně s dobou prostě přehnala a teď je pro smích celé pestré společnosti? A co teprve tam, kam činnost tajných služeb míří? Tam musí být obzvlášť veselo. Už to zase vidím. Do supertajného sídla superlumpů vtrhne superagent a zařve: „Vzdejte se! Mám ploché nohy! A neváhám je použít!”
Jakže to říkal Bolek Polívka ve filmu Pelíšky? „Bude to stačit, myslíš?”
Veselo je ale i v jiných fejetonech Lucie Šilhové. Přečtěte si je v jejím blogu Očima padesátky.
