Skalka patří na každou zahradu!

Kdo má zahradu s velkým převýšením, nemusí si rozhodně zoufat. Je sice poněkud náročnější na koncepci, ale při citlivém přístupu se z ní stane velice osobité a krásné místo. Atraktivitu získá mnohem snáz nežli zahrada v rovině.

Pro přirozeně vypadající zpevnění prudkých svahů jsou ideální takzvané suché nebo květinové zídky. Stavějí se z kamenů bez malty, ale při správném provedení jsou velice stabilní. Spáry místo betonu pojmou zeminu a zídky se zazelenají a rozkvetou. S jejich pomocí vytvoříme působivé terasy.

Zídky můžeme stavět z pískovce, vápence, břidlice, žuly... Nejlepší je, pokud materiál pochází z blízkého okolí a bude tak v souladu s okolní krajinou. Samozřejmě může ladit i s materiálem cestiček, schodů či fasádou domu.

Starší a omšelé kameny vyvolají dojem, že zídka na místě stojí odnepaměti - najdeme je například na okrajích uzavřených lomů. Patinu, tvořenou jemnými mechy a řasami, ovšem můžeme i uspíšit. Stačí kameny potřít výluhem z kravského hnoje, levným vínem nebo jogurtem. Podobně můžeme dodat kouzlo i kamenným schodům a cestičkám.

Že je stavba zídky ryze mužskou záležitostí? Omyl, je to sice trochu dřina, ale zvládne to i zručná žena, která si při tom báječně zformuje určité svalové partie. Anebo aspoň můžeme radit našim polovičkám.

Právě podzim je ideální čas pro jakékoli terénní práce na zahradě. V zimě sem totiž moc nechodíme, v lepším případě pokryje půdu sníh, a proto nám tolik nevadí určité terénní nesrovnalosti. Zem také dostane několik týdnů čas, aby si „sedla".

Základní kameny zídky, dostatečně ploché, se ukotví v zemi či ve výkopu vyplněném štěrkem. Další řady kamenů musí částečně kotvit i ve svahu a dobře do sebe zapadat. Správně ložené kameny dají vznik nejen stabilní, ale i krásné zídce. Stavba z kamenů je skládací i výtvarná hra. Snáze opracovatelné horniny lze i upravovat perlíkem a dlátem. Stabilitu získá zídka i sklonem - na metr výšky by měla ustoupit alespoň o patnáct centimetrů. Zbylé prostory mezi zídkou a svahem se doporučuje vyplnit štěrkem - drenáž bude odvádět přebytečnou vodu, která by mohla stavbu v zimě rozrušit. Spáry potom nabídnou dostatek zeminy pro rostliny. Aby se nevyplavovala, kladou se kameny s mírným sklonem dovnitř zídky. Déšť pak bude skalničky lépe zalévat.

Suchou zídku můžeme ve svahu kombinovat i klasickou skalkou. Bude zastávat opěrné zdi, zatímco v rovnějších políčkách se rozprostře skalka.

Suché zídky jsou ideálním místem pro růst skalniček i jiných skromných, ale půvabných rostlin, které vyžadují sušší půdu a dobrý odtok vody. Při úpatí a na zastíněných místech se může dařit i vlhkomilným kapradinám. Časem se na každé zídce několik odolných druhů uchytí samo. Nejvhodnější jsou pro sázení rostlin místa, kde se setkávají spáry vodorovné a svislé - a to ve tvaru obráceného písmene T. Do spár se rostliny sázejí nejsnáze již při stavbě zídky. Pokud je přidáváme později, vybíráme malé sazeničky, jejichž kořenový bal lze zmáčknout na velikost spáry a dobře jej v ní utěsníme.

Nejlépe vypadá, když jsou na zídce zastoupeny rozmanité druhy, lišící se celkovým vzrůstem, strukturou a barvou listů a především květů. Zídka potom může kvést od jara do podzimu. Nepostradatelné jsou především polštářovité skalničky, které kameny částečně prorostou. Do malých štěrbin se hodí druhy tvořící růžice - například netřesky, které se pěstují v mnoha druzích i barevných kultivarech. Pokud jej nezakryje terén, osázet můžeme i vršek zídky - skalničkami, bylinkami, okrasnými trsnatými travami. Pokud jsou zídky postavené klasicky a spáry mají vyplněné maltou, je nejlepší je ozelenit pnoucími rostlinami či převislými keři.

Terasovitá zahrada se neobejde bez schodů. Ty mohou být zrovna tak estetické jako suché zídky - budování z kamenů však klade velké nároky na pevnost a bezpečnost. Oblíbeným materiálem jsou i cihly a dřevo. Schody by měly zapadat do okolí a působit nenásilně. Okraje můžeme zjemnit s pomocí jemnolistých a plazivých rostlin. Pro pohodlnou chůzi by měl být každý stupeň alespoň 50 centimetrů široký a nejvýše 20 centimetrů vysoký.

Lehce zvlněný nebo svažitý terén je asi nejžádanější dispozicí zahrady. Pracuje se s ním dobře, sám nabízí místa pro jezírka či potůčky, oblíbená zahradní seskupení, jako jsou skalky, se do něj včleňují nejsnáze - proč toho nevyužít?

Mírný svah je pro přirozený vzhled skalky velmi výhodný. I v něm však musíme vyhloubit půl metru hlubokou jámu a pod budoucí skalku uložit drenáž pro dobrý odtok vody. Kameny se usazují tak, aby třetinou kotvily v zemi a byly opravdu stabilní. Ploché můžeme použít jako šlapáky či schůdky, aby byl do všech zákoutí skalky dobrý přístup.

Rozmístění a usazení kamenů je důležité, protože špatnou kostru ani krásné skalničky nezachrání. Pokládat se musí tak, jak by ležely v přírodě - tedy nikdy ne na výšku.

Kameny by měly stejně jako u suchých zídek pocházet z horniny, která se v okolí vyskytuje. A velkým přínosem je opět patina či porost mechů a lišejníků.

Pokud je zahrada rovná jako dlaň, stojíme před rozhodnutím, zda ji uměle modelovat. Ale i zcela rovná zahrada může být velmi působivá a dynamická. Velké stejnorodé plochy zde však působí fádně - povrchy i výsadby by se měly střídat, vytvářet zajímavé linie. Rovinu rozbíjejí i víceúrovňové skupiny trvalek, keřů a stromů, vhodně zkombinované podle výšek a tvarů. Mohou téměř vyvolat zdání terénních vln.

Někdo však dává přednost opravdu zvlněnému a roztančenému povrchu zahrady - úpravy jsou však poměrně pracné a je třeba velkého citu a představivosti, aby výsledek působil přirozeně.

Rovná zahrada se nemusí vzdát ani skalky, ale je třeba k ní přistupovat jinak nežli ve svahu. Skvělou variantou pro rovinu i malé zahrady jsou spárové skalky, které napodobují skály. Stavějí se z vrstevnatě odlučných hornin, tedy takových, které se přirozeně „odlupují" na pláty. Patří mezi ně například břidlice či opuka. Ploché kameny se potom zapouštějí do země vedle sebe naplocho, tedy stejně jako v přírodě. Na zahradě nám tak vyroste malá skála, jejíž mezery vyplníme štěrkem a zeminou. Tak vznikají spáry pro skalničky.