„Šílená“ Zita Pallavicini: Kvůli komu chtěla v mládí zemřít?

Dětství strávila v dobách minulého režimu v Praze. Žila s maminkou a babičkou, její otec utekl do Kanady, kam později emigrovala i Zita. Dlouho tam ale nevydržela a vrátila se zpět do Evropy. Ať se hnula do jakékoli metropole starého kontinentu, potýkala se s nelehkými situacemi. Ovšem ne všechny plynuly z jejího původu. V jednadvaceti letech jí zavraždili maminku, zamilovala se do o několik generací staršího Karla Schwarzenberga (81), kvůli kterému chtěla spáchat sebevraždu, léčila se s depresemi a dlouho nemohla najít sebe sama.

Ve vztazích dlouhou dobu tápala, poprvé se vdala v roce 1995 za Haralda Weidlera (54), potomka jedné z významných rakouských buržoazních rodin, ale s ním se po krátkém manželství rozvedla. Jednou z příčin byl právě i krátký románek s „knížetem“, který byl v té době se svojí ženou Theresou (79) rozvedený.

Nejen o tom všem, ale také třeba o životě mezi evropskou aristokracií, píše v knize Deník šílené markraběnky, která je autentická. Chvílemi až překvapivě, a člověk má dojem, že čte román. A vlastně je celý příběh místy šílený, ostatně jako samotná markraběnka, která žije v Budapešti se synem Eduardem (18) a dcerou Lavinií (12).

Proč šílená?

Já to obrátím – kdo je vlastně normální člověk? Co to vůbec znamená? Nemyslím to tak, že bych snad měla být zavřená někde v blázinci, ale v souvislosti s tím, jak to lidé používají v běžné mluvě. Jako třeba „No hele, to je šílené“. Když se na to podívám z jiného úhlu, tak mi to vlastně připadá úplně normální. Trocha té šílenosti je v každém z nás.

Chovají se k vám lidé jinak, když zjistí, že jste markraběnka?

Zažila jsem různé přístupy. Jak přehnanou úctu, kdy jedna dáma, která by tehdy mohla být mojí babičkou, přede mnou vystřihla pukrle, tak třeba i zlomyslnost. Setkala jsem se s reakcemi jako „Co si o sobě vůbec myslí? Že je jako nějaká princezna, nebo co?“ A také koukají skepticky. Většinou jde o lidi z minulého režimu.

Vnímala jste jako dítě, že vaše rodina není úplně běžná?

Neměla jsem moc na výběr než to chápat už od brzkého věku. Když člověk vidí, jak se chovají jeho rodiče a prarodiče, získá nějakou představu. Chtěla jsem se ale přiblížit ostatním dětem, toužila jsem chodit do pionýra. Někteří učitelé byli fajn – brali mě na výpravy, ale vždycky říkali, že si to necháme pro sebe. Prostě jsem byla ze všeho vyloučena. To pak vnímáte, že jste jiná. Mělo to ale i své výhody. Babička třeba věděla přesně, které dny máme ve škole dějepis. A vždycky, když jsem se vrátila domů, ptala se mě, co jsme zrovna brali. Pak řekla „Tak já ti teď povím, jak to bylo ve skutečnosti“, a začala vyprávět, což mi rozšířilo obzory.

V knize píšete, že lidé mají často zkreslenou představu o aristokracii a že ve skutečnosti je mnohem zajímavější, lstivější a nemilosrdnější. V čem?

To je myšleno hlavně ve vztahu sama k sobě. Je běžné, že se mezi sebou členové v těchto kruzích navzájem pomlouvají. To je něco, s čím já jsem se nikdy úplně neztotožnila. Připadá mi to takové maloměšťácké.

Má na druhé straně aristokracie něco, co by se od ní ostatní mohli naučit?

V prvé řadě bychom my, jako šlechta, měli jít příkladem. A sloužit lidem. Aristokracie třeba spoustu peněz, které získala, dávala zpátky mezi lidi. Investovala je do budování měst, stavěla mosty, akademie a podobně. Vždyť moji prapředci vybudovali mimo jiné třeba Andrássyho bulvár v Budapešti nebo známý řetězový most, který dal postavit hrabě István Széchenyi. Investovali zpět, co získali.

Vzala jste si z příkladu svých předků něco do života?

No, možná až moc. Někdy rozdávám, i když sama nemám.

A vrací se vám to pak?

Ano, ale trochu jinak. Já jsem vlastně často dala, i když jsem nic neměla, a třeba jsem pak ani neměla na nájem – a každý mě v tomhle směru měl za šílenou. Posledních pár let pozoruji, že se mi to ale všechno vrací.

Vyprávění ve vaší knize končí v roce 2009. Co se za těch deset let stalo?

No, bylo toho hodně. Například málem jsem přišla o ruku. Měla jsem autonehodu, nevypadalo to dobře, ale jeden profesor v Szegedu, specialista a nejlepší doktor na ruce na světě, mi ji uzdravil. Vzal mi nervy z nohy a jeden po druhém implementoval do ruky. Chodila jsem do nemocnice na operace jako jiní chodí do obchodu na nákup. To je ale jen jedna z mnoha věcí. I proto jsem se rozhodla, že napíšu Deník 2.

Co v něm bude?

Pokračování toho celého vyprávění. Musím tomu všemu dát prostě takovou tečku. On ten první díl má totiž takový otevřený konec. Najednou mi dává smysl, proč jsem se narodila do takové rodiny, všechno do sebe zapadlo. I to, proč jsem od života dostala všechny ty lekce.

Je pravda, že těch lekcí bylo požehnaně. Mimo jiné i váš pokus o sebevraždu. Pamatujete si ještě, co se ve vás odehrálo?

Samozřejmě. Bylo mi tehdy dvacet šest a napadla mě úplná blbost. Že jsem hrdinka a obětuji svůj život pro lásku. Bylo to romantické, zdramatizované. O smrti z lásky napsalo hodně básníků, no, a já se tím inspirovala. Dokonce jsem měla vymyšlenou i celou choreografii smrti. Zároveň jsem ale byla tak trochu potvora a říkala jsem si, že ho chci vlastně potrestat, aby měl špatné svědomí. To bylo nejhorší. Vlastně myšlenka sebevraždy, a jak to udělám, mě fascinovaly více než smrt samotná.

No jo, ale to byste z toho trestu už nic neměla...

To už bych tady neseděla a bylo by mi všechno jedno. Ale ona je smrt tak trochu euforie. Něco, co je mystické. Jenže z druhé strany také velmi sobecké.

Kdo byla ta nešťastná láska, kvůli které jste byla ochotna sáhnout si na život?

Karel Schwarzenberg. Když v Československu probíhala Sametová revoluce, žila jsem ještě v Kanadě. A v televizi jsem ho spatřila, jak stál na balkonku vedle Havla. Bylo mi nějakých osmnáct devatenáct a on pro mě měl obrovské charisma, to mě zaujalo. A ty oči! Na první dojem byl velice sympatický.

S ním jste pak prožila i románek. Zamilovala jste se na první pohled?

Ne, to jsem se na něj jen dívala s vyvalenýma očima. V té době jsem trpěla anorexií, a to člověk není zamilovaný. Zamilovala jsem se, až když jsem se vyléčila.

Jedna česká herečka, Hana Vagnerová, mi vyprávěla, že ji z anorexie vyléčila láska a studium na DAMU. Co bylo u vás?

Mě také vyléčila láska. Ostatně píšu o tom ve své knize.

Řekla bych, že za váš ani ne padesátiletý život toho máte za sebou už požehnaně…

A teď teprve, co mám ještě všechno před sebou! Na to se těším. Snažím se říct ženám, že bych už nechtěla být dvacetiletá. To jsem chtěla umřít. A pak někdy mezi čtyřiceti a čtyřiačtyřiceti mi bylo opravdu blbě. Ale teď - teď se cítím dobře.

Narážela jsem na to, že jste byla baletkou, modelkou, herečkou, ale také třeba letuškou a nyní se věnujete designu a pohybujete se v diplomacii. Dá se říct, co z toho vám bylo nejbližší?

Divadlo a film. Z čehož vyplývá i cit pro design a estetiku. Umění, to je moje! Ale zpívat, to ať mě nikdo nenutí. Vím, co umím, a neumím. Mezi to se řadí i počítání. Kdyby mi dal někdo rozpočet, tak bych velice rychle skončila.

Kromě toho jste také poradkyně za Maďarsko pro koordinaci Visegrádské čtyřky a Rakouska. Co si pod tím mám představit?

Zní to hezky, viďte? Já doufám, že dávám dobré rady, přece jen ty Čechy trochu znám a politika mne vždycky bavila. Bývala jsem často přítomna politickým konverzacím, já jsem se to neučila, já to žila. Některé věci se naučit nedají, jsou spíše ve zkušenostech. Mám kosmopolitní nadhled, což spolu logicky souvisí.

A asi v tom roli sehrála i ta babička, která vám převyprávěla dějiny nikoli podle tehdejší ideologie, ale jak se skutečně staly. Je něco, za co aristokracii můžete poděkovat?

To, že jsem taková, jaká jsem. Člověk si nevybírá, do čeho se narodí. Vždyť já bych mohla být nějaká neurotička! Všechny mi zavraždili, všechno mi vzali, to by mi nezbyly než oči pro pláč. Ale to by nebyl smysluplný život. Anebo jsem se s tím mohla smířit a optimálně využít to, co mi předci dali, abych já pak mohla dát zase dál, ostatním.

Mimochodem víte, že britská princezna Beatrice má vážnou známost? Že by se schylovalo k další královské svatbě?