Sex za moc nestojí? Zkuste vaginální mapování!

Denisa Říha Palečková (44) vede od roku 2002 semináře, přednáší, publikuje a hlavně přináší zcela nový pohled na intimitu. Ukazuje lidem, jak si díky práci s tělem a sexualitou mohou obohatit všechny oblasti života. Lektorka vztahů, zakladatelka Školy celostní smyslné masáže Core Touch, Školy šťastného partnerství a prožitkově–vzdělávacího centra Arkaya zavedla do Česka i vaginální mapování.

Termín vaginální mapovaní spadá do oblasti práce s tělem. Mohla byste tuto techniku představit podrobněji? 

Nejvýstižnější popis je skrze užitek. Jedná se o nástroj, který nám pomáhá být blíž sama sobě. Lépe vnímat své tělo a pocity. A spolu s mapování pomáhá uzdravovat i stará zranění, respektive potlačované pocity. Smutek, vztek a frustrace jsou emoce, které si raději držíme v sobě. Nechceme je prožívat a nechceme s nimi nikoho obtěžovat.

Co se stane, když pocity neventilujeme?

Potlačování pocitů vede k odpojení se od svého těla a stojí nás to obrovské množství energie. Méně pak vnímáme sebe sama, ve výsledku pořádně nevíme, co chceme a co nechceme. Odpojení od těla a snížená citlivost se pochopitelně odrazí i v sexualitě. Není pak divu, že ani sex za moc nestojí. Vaginální mapování pomáhá uvolnit pánev, lépe cítit intimní oblast i celé tělo a být lépe spojená se svými pocity.

Pořád musím myslet na to, jak vaginální mapování probíhá…

Postup mapování je přikládání prstu na jednotlivé body ve vagině, zvyšování a snižování tlaku doteku, případně jemná vibrace v bodě doteku, aby se podpořila citlivost v necitlivých místech. Žena doteky vnímá, prodýchává, uvědomuje si, co v daném místě prožívá, případně i pláče, křičí, směje se. Pokud je vagina uvolněná a citlivá, může cítit i nádherné vyživující pocity, otevřené srdce a rozkoš.

Slyšela jsem, že jako pomůcku používáte pomyslný ciferník. Jak to funguje?

Obraz ciferníku slouží pro lepší orientaci a komunikaci při mapování. A mapují se okruhy vaginálních stěn od jedničky do dvanáctky. Číslování je tam čistě kvůli lepší orientaci, aby mapující a mapovaná žena věděli, kde se zrovna nachází. Mapování je totiž proces zvědomování. Některé ženy mají vaginální stěny natolik necitlivé, že nejsou schopné určit, zda dotek cítí vlevo či vpravo, nahoře či dole. Nebo ho vnímají jinde.

Tím, že se pojmenuje číslo a hloubka okruhu, získává mapovaná žena doplňující informaci a spojuje si daný pocit – nebo necitlivost – s tím kterým místem i v hlavě. Je to jako bychom kreslili mapu nového území. Kde na pomyslné mapě dříve nic nebylo, je najednou zakreslený terén a lépe se v něm orientujeme. I to je jeden z dílků mozaiky, proč žena najednou cítí, že vlastní vaginu, že k ní patří, že je s ní víc spojená.

Může se ženám cit v intimních partiích vrátit?

Určitě. Pokud se někde objeví necitlivost a žena na dotek nereaguje, neznamená to, že by to tak mělo zůstat napořád.

S čím necitlivost souvisí?

Bývá spojována s nějakým traumatem – fyzickým či psychickým. Můžou to být i relativně malé věci.

Jako například? 

Třeba, že řeknu „ano“ na sex dřív, než jsem připravená. Ženy, které se milují z manželské povinnosti, jak jim bylo mimochodem po staletí vštěpováno, že tak je to správně, trénují své tělo na necitlivost. To je ještě ta lepší varianta. V dlouhodobém horizontu si ale sex i svého muže zprotiví a jejich tělo může reagovat psychosomaticky ve formě výtoků či zánětů močového měchýře.

Nutit bychom se tedy do ničeho neměly… 

Přesně tak. Je důležité naučit se naslouchat svému tělu, vnímat ho. Respektovat svou vaginu, protože i ta s námi neustále komunikuje a „říká“ tohle ano, tohle ne, to chci, to nechci. A my ženy často neposloucháme. Máme sex, abychom nezklamaly. Zadržujeme křik při porodu, aby nás personál pochválil, jak jsme hezky nekřičely. Zatneme zuby při gynekologickém vyšetření, i když se příšerně stydíme a je nám to nepříjemné nebo nám bolestí vyhrknou slzy a my ani nepípneme. To vše se ale na těle podepisuje a daň, kterou platíme, je mimo jiné i ztráta požitku při milování.

Na druhou stranu si zakazujeme touhy. Některé ženy jsou překvapené, že jejich vagina je veselá, rozverná, chtivá. A ony neposlouchaly, protože to přece hodné holky nedělají. K necitlivosti vaginálních stěn může vést například i manželova nevěra, hluboký pocit zklamání a zrady. I tuhle bolest máme tendenci v sobě potlačit. Naštěstí jsou naše vaginy nesmírně vitální a mají schopnost zotavit se i z těch nejtěžších zkušeností.

Právě s tím pomáhá vaginální mapování. Může být pro některé klientky bolestivé nebo psychicky nesnesitelné? 

Ano, může se to stát těm, které v sobě nesou bolest a zranění. Některé ženy mají spíš emoční příznaky, jiné tělesné. Například zkušenost zneužívání doprovází velmi často při terapii pocit, že je ženě na zvracení. Někdo pláče. Někdo křičí. Někdo v sobě cítí napětí a nemůže se vyjádřit. Po samotném mapování pak pocity ještě doznívají. Zejména první sezení mohou být v tomto ohledu výraznější. Já ženám doporučuju být na sebe jemné, netlačit se do výkonu, nedělat žádná zásadní životní rozhodnutí. Odpočívat, psát si deník. Vnímat a uvědomovat si tak i své pocity.

Pro koho je vaginální mapování vhodné? 

Dříve jsem si myslela, že je vhodné pro všechny ženy a že by mapování měly nejlépe proplácet pojišťovny. Teď už si to nemyslím.

Proč? 

Vaginální mapování je vhodné pro ženy, které chápou, že své prožívání a svůj život mají ve svých rukou. Že jsou zodpovědné za to, jakým způsobem žijí. Které jsou ochotné konfrontovat se i s někdy desítky let potlačovanou bolestí – ať už to byl náročný porod před 30 lety, nebo zkušenost jakékoliv formy zneužívání, zrady či nevěry. Ochota otevřít se i tomu, co jsme si raději schovávaly pod pokličkou, s vědomím, že si tak můžeme v sobě udělat úklid. Opravdu vyčistit nánosy bolesti a napětí někdy i za desítky let a uvolnit prostor pro životní sílu, radost a potěšení. Mnohé ženy si ale cestu k radosti musí proplakat a provztekat, aby se jejich tělo i duše uvolnily od zadržovaného balastu.

Mohou se na sezení přihlásit i ženy, které si žádná traumata neprožily? 

Určitě. A ne všechny musí mít nějaký náročný průběh mapování. Setkala jsem se s ženami, pro které bylo hned jejich první mapování plné nádherných pocitů. Jedna mi vyprávěla, kolik blaženosti prožívala ve svém těle a jak se jí otevřelo srdce. Pokud si v sobě neneseme žádné schované bubáky, je pravděpodobné, že se s krásnými pocity, uvolněním a blažeností setkáme záhy. Doprovází to pak i úžas a velká vděčnost svému tělu. Láskyplné pocity v každé buňce těla i prožitek toho, že miluju sebe i celý svět.

Podělíte se s námi o nějaký příběh klientky, který vám uvíznul v paměti? 

Týká se ženy, která byla od raného dětství zneužívána jedním členem rodiny. Dokonce ji jako holčičku prodával kamarádům. Přišla za mnou jako dospělá žena, která měla přítele, ale neměli spolu sex. Žili jako kamarádi, sex byl pro ni totiž absolutní tabu. Kdykoliv se k němu byť jen schylovalo, ztrácela vědomí. Byla to moudrá reakce těla, jak se ochránit tím, že se vypne. Od puberty zkoušela mraky různých terapií, opravdu desítky různých cest. Něco přineslo slabou úlevu, často ale nevnímala žádný pokrok. Vaginální mapování byla první metoda, u které pocítila efekt. Ale rozhodně to pro ni nebyla procházka růžovou zahradou.

Co pro ni bylo nejtěžší? 

Hlavní výzva bylo udržet se při vědomí. Postupovalo se velmi jemně, pomalu, citlivě, aby byla schopná vnímat a „být tam“ bez omdlévání. Postupně se to naučila. Po několika sezeních dostala odvahu pracovat i s mužem, i to byla další výzva, kterou vědomě chtěla projít. Protože viděla, jak velký posun díky mapování udělala, vstoupila s námi později do výcviku pro profesionály, kde se kromě učení, jak pomáhat druhým, léčil do hlubší úrovně i její vlastní příběh. Její cesta je obdivuhodná a dokládá, že i ta nejstrašnější traumata dokážeme překonat. Ta žena se proměnila i vizuálně, úplně rozkvetla, je víc sexy, je sebevědomá, změnily se jí rysy tváře. Protože už nepotřebovala ochranu a neviditelnost, kterou si vybudovala jako bariéru před bližším kontaktem.

Z toho až mrazí. Vaginální mapování prý přináší benefity i ženám, které mají problémy s menstruací. Je to pravda? 

Je to tak. Díky mapování přestalo mít mnoho žen potíže s menstruací. Nepravidelná se srovnala. Chybějící znovu naskočila. Bolestivá přestala bolet. Tento efekt je u velké části žen velmi běžný a nemusí na něj ani dlouho čekat. Často se výsledek dostaví už i po jednom sezení. Žena si například jde „léčit“ náročný porod a pak je překvapená, že při menstruaci najednou nemá migrény.

Kolik sezení klientky běžně absolvují, než se z traumat zcela vyléčí? 

Počet sezení bývá individuální. Pro běžně „zdravou“ ženu to můžou být tři sezení. I když jsme nezažily nic strašlivého, píšou se do nás i zdánlivě jemné zkušenosti. Nebo žena projde potrat, říká si, že to tak hrozné nebylo, a při mapování se ta zkušenost najednou ozve ve formě vlny hlubokého smutku. Tělo se tak čistí. U bolestivějších zkušeností, jako je náročný porod, zneužívání a podobně, to může být pět až deset sezení. Mapování je zkrátka cesta, která ženám pomáhá (znovu) najít cestu k sobě sama.

Pro jednoduché muže je sex často jediná aktivita, jíž dokážou uvolnit stres, nic jiného neumějí. Partnerku pak používají jako věc. Výsledkem je nechuť k sexu, nechuť k muži a nechuť sama k sobě.