Znaky rezignace a vyhoření ve vztahu? Nežijete svůj život a cítíte se jen jako partnerův komparz

Se vztahovou koučkou Janou Řehulkovou ráda konzultuji nejrůznější témata, která se okolo partnerství a vztahů vyskytují. Tentokrát jsme se zaměřily na vyhoření vztahu. Hned na začátku mě trochu překvapila: podle ní totiž neexistuje. Mluví spíš o rezignaci, kdy to spolu ti dva prostě vzdají a než spolu žijí vedle sebe. Jak tomu zabránit a ve vztahu udržet energii a co dělat, když už rezignovaní jste, ale končit nechcete?

Někde jsem četla, že vyhoření je definované, ale vyhořelý vztah není terminus technicus, přesné, odborné vymezení neexistuje. U každého je to tedy jinak?

Já se domnívám, že vztah dvou lidí má vždy nějakou dynamiku a úplně vyhořet vlastně nemůže. Člověk může vyhořet sám, když je osamělý, přetažený z práce, žije ve stereotypu, ale pokud do toho vstupují další prvky, ať už partner, nebo děti, tak se podle mého názoru o vyhoření úplně hovořit nedá.

Takže je to spíš rezignace?

Ano, to spíš. A skutečnost, že je člověk unavený stereotypem, náročnou péčí o děti a podobně. Mnoho lidí si pak řekne, že takhle si život nepředstavovali, a někdy pak rezignují na vztah jako takový. Stanou se primárně rodiči, což se stává mnoha párům, kdy se jejich život točí kolem dětí, kolem jejich zdraví, vzdělání. Pro některé je pak těžké udržet linku a podstatu partnerského vztahu. Partneři by stále měli mít na paměti i čas strávený jen ve dvojici, využít jakékoli vhodné a dostupné možnosti hlídání a být jen spolu.

Jak tedy poznám, že vztah je správně nastavený, a kdy zbystřit, protože to „vyhoření“ se blíží nebo ho již zažíváme?

Netroufnu si vystřihnout jednoznačnou definici, ale určitě lze rozklíčovat vykřičníky, kterých by si člověk měl všímat. Že se třeba nerad vrací domů, že natahuje dobu strávenou v práci, že je raději s ostatními lidmi než s partnerem. Někteří lidé například nejsou zvyklí jet na dovolenou ve dvou a vždy k sobě hledají skupinu z obavy, že nebudou vědět, co spolu ve dvou dělat, o čem se bavit. Neumí spolu být sami.

Jak by měl vypadat plnohodnotně strávený čas ve dvou?

To velmi záleží na konkrétním páru. Proti vyhoření nebo rezignaci ve vztahu podle mě nejvíc pomáhají společné zážitky a ty se na gauči před televizí úplně nevysedí. Jestli jde někdo rád do divadla nebo se podívat na výstavu, projít se do botanické zahrady, projet se na kole, je v konečném důsledku úplně jedno. Ale musí to bavit oba. Nesmí jeden tlačit svoje zájmy a druhý se pasivně přizpůsobovat. To pak může po nějaké době přijít prozření, že jste jen komparzem v životě někoho jiného a nežijete život svůj.

Kromě toho, že se netěšíte domů a neumíte být sami dva, lze ještě nějak poznat, že vztah aspiruje na vyhoření, že žijete spíš vedle sebe než spolu?

Signálem je i to, že si večer, když už děti spí, a nemají tedy žádné požadavky, sednete každý sám se svým mobilem nebo počítačem a vůbec spolu nemluvíte. To není v pořádku. Stejně jako když přestanete plánovat. Nemáte plány na víkend, na zimu, představy o budoucnosti. Není tam znát motivace, že spolu chcete něco podniknout. Necháváte to plynout, ale chybí tam společné organizování zážitků, radostné těšení. To může ukazovat na to, že jste pár, který je spolu jen ze zvyku.

Co se s tím dá dělat?

V mé praxi se často ukazuje, že páry, které prošly menší krizí, spolu neuměly mluvit o tom, co jim ve vztahu chybí nebo co je špatně. Pak radím, aby si v rámci překonání náročnějšího období a určité psychohygieny zavedli partneři jeden večer, kdy si budou povídat o tom, co už zvládli v rámci obnovení důvěry, co se jim dařilo a kde jsou ještě rezervy a momenty, na které je třeba se zaměřit. Ale samozřejmě není třeba přemotivovaně pracovat na vztahu každý den, to by mohlo někoho děsit.

Ona je to jedna z nejtěžších věcí. Jaké otázky by si podle vás měl pár v krizi pokládat, jak najít oblast, kterou zlepšit?

Když mají oba motivaci a jistotu, že ve vztahu chtějí zůstat, musí každý začít u sebe, nemůžou chtít měnit toho druhého. Je dobré zjistit, co druhému nebylo úplně příjemné, co mu chybělo. To je třeba probrat a v průběhu procesu se k tomu vracet.

Zároveň je třeba si uvědomit, které drobnosti nemají ve skutečnosti na vztah vliv. Třeba dlouhé diskuze o způsobu ukládání nádobí do myčky nebo umístění másla v ledničce určitě vztah nijak zásadně neposunou a atmosféru nezlepší. Je to ale věc respektu, nedělat si věci naschvál, ani jeden by neměl mít pocit, že se jen přizpůsobuje a v domácnosti nemá žádné slovo.

Má na vztahy vliv doba, ve které žijeme, svět neomezených možností, kdy můžeme mít tendenci zapomínat, že to důležité máme doma?

Nevím, jestli si byli lidé dřív bližší nebo byli víc napojení, ale určitě brali společné soužití jako daný model, rozvodovost nebyla tak vysoká. Ale velkou roli hrála i ekonomická závislost žen, bytová otázka.

Někdy říkám, že kvůli blahobytu a téměř neomezeným možnostem mají někteří lidé pocit, že by měli všechno zkusit. Tedy i dobrodružství s někým novým, nevěru a někdy i paralelní vztah. A pak je otázka, kdo na ně čeká doma, jestli partner trpělivý, trochu úzkostně závislý, který ukazuje nejlepší verzi sebe sama, jen aby se k němu protějšek vracel, nebo někdo dostatečně sebevědomý, který v klidu řekne: „Máš dva roky ještě jeden vztah? Tak nazdar.“

Je rostoucí emancipace žen něco, co vztahům pomáhá, nebo spíš škodí?

Můžeme se na to podívat z obou úhlů. Tím, že jsou ženy sebevědomější, mají víc možností a větší příjmy a mají i víc možností, jak s tím naložit. Pro rovnocennost ve vztahu a jejich nezávislost je to skvělé. Na druhou stranu to umožňuje právě ty kroky mimo vztah, které mohou být atraktivnější a zábavnější, zvlášť ve chvíli, kdy se do vztahu dostane stereotyp.

Jak předcházet možnému vyhoření, co mít na paměti a co ve vztahu dodržovat? A je v pořádku, když nespoléháme na spontánnost a společné chvíle plánujeme?

Já tvrdím, že nejpozději s příchodem dětí je třeba začít plánovat. Jakkoliv máte na začátku, kdy je vztah vášnivý a romantický, pocit, že pravidelnost zní šíleně, tak rituály mají rozhodně smysl. Hezké rituály, které mají oba rádi, hlídají si je a nenechají si na ně sáhnout. Může jít o návštěvu kina i sex. I ten je někdy užitečné plánovat, když máme děti.

Během života se většinou představy, očekávání a potřeby partnerů postupně rozchází, na začátku vztahu touží po fyzické blízkosti a sexu téměř všichni a často, časem se začnou potřeby lišit. Ale ve zdravém vztahu, i když se potřeby sexu rozejdou, to lze po dohodě nastavit tak, aby byla frekvence přijatelná pro oba. A ta pravidelnost může přinést úlevu. Pro jednoho, protože se nemusí obávat zbývajících dní a vymýšlet výmluvy, a pro druhého, že to nebude muset zkoušet a zažívat odmítání, což také není příjemné. Vyhnete se frustraci z nepochopení a nevyřčených očekávání.

Neměl by nám partner už po letech číst myšlenky?

V některých věcech je pro nás partner v dlouhodobém vztahu samozřejmě předvídatelný – po dvaceti letech víte, jak myslí, co očekává, co mu vadí, co má rád… Takže nemusíte zrovna číst myšlenky, abyste věděla, jak mu udělat radost.

Ale to, zda ho něco trápí, cítí se unavený, nesvůj, to ten druhý poznat nemusí, to je třeba říct. Když přijdete hotoví z práce a ještě vám dojíždí pracovní stres, tak někdy stačí říct, že ještě potřebujete pár minut, dát si sprchu a pak už se budete věnovat rodině. Takhle jednoduchá informace může zachránit atmosféru ve zbytku dne.

V dlouhodobém vztahu může člověk být sám sebou a nic nehrát. Což je skvělé. Ale někdy si pak partner „slízne“ i blbou náladu, kterou by se protějšek neodvážil ventilovat v práci nebo mezi přáteli. Je to fér?

Můžeme si říct, že to není fér, na druhou stranu si myslím, že řešení je v tom, ty svoje negativní emoce komunikovat, aby se za ně protějšek necítil vinen a nebral si je osobně.

Jak poznat, že vztah je sice v bodu vyhoření a rezignace, ale zaslouží si péči a pokus o nápravu? A jak naopak poznat, že jsme došli do finále?

Možná to bude znít zjednodušeně, ale když mají oba motivaci, že to chtějí zkusit, tak je šance na nápravu vysoká. Ale nesmí být jeden už jednou nohou jinde a druhý se doprošovat a ponižovat.

Jsou některé vztahy k vyhoření odolnější?

Já bych si na nikoho nevsadila. Ale odolnější jsou určitě vztahy, kde jsou partneři spolu schopni mluvit, a to i o hodně nepříjemných věcech. Vyřešit krize a nezůstávat ve svých ulitách se svými nevyřčenými pocity.

A pak také lidé, kteří mají už od začátku stejné nebo podobné klíčové hodnoty, například to, kde chtějí bydlet a žít, kdy a kolik chtějí mít dětí, a mají podobné zájmy, které mohou sdílet. Když jste zajedno v tom hlavním, máte shodný pohled na smysl života, pak je u méně důležitých věcí snadnější improvizovat.

Jak poznáte mateřské vyhoření?