Ženy se bojí, že nejsou dost dobré, muži, že dost nevydělávají. O strachu s odbornicí na leadership

Všechny tyto situace bychom měli podle Radky Dohnalové začít vnímat jinak. Nesmyslně jsme si vytvořili jazyk, na jehož základě vznikají věci, které nemají s realitou nic společného. Například „ne moc dobrá matka“ nebo „nechtěná partnerka“ jsou pojmy, jež podle ní reálně neexistují. Povídaly jsme si nejen o tom, jestli existuje specificky ženský strach, ale i o tom, jak se naučit nad ním vítězit.

Dá se říct, jaké strachy jsou pro nás ženy nejtypičtější?

Top tři ženské strachy jsou: nejsem dost dobrá, co si o mně ostatní pomyslí, dokážu skloubit svůj osobní a pracovní život? Typická ženská reakce na tyto strachy je, že radši budu opatrná než proaktivní. Pro zajímavost, mužské strachy jsou: nevydělám dost peněz, nebudu dost úspěšný, můžu přijít o práci.

Jak moc nás ovlivňují strachy v našem životě, v naší kariéře?

Hodně. Speciálně u žen strach způsobí, že se začnou stahovat do sebe, v soukromí v sobě dusí partnerské problémy, na poradě se radši neprojevují, aby neřekly něco nevhodného nebo aby nepůsobily tak, že na svou práci nemají. A zároveň se tím stále více zvyšuje jejich stres.

Co když ale mají šéfa nebo kolegy, kteří je shazují? To je potom těžké se projevovat svobodně.

To souvisí s pojmem psychologické bezpečí. Což je takové prostředí, kde se lidé nebojí otevírat nepříjemná témata, vyjádřit nesouhlas, udělat chybu, zkoušet nové věci. V Googlu například v rámci projektu Aristoteles zjišťovali, co stojí za úspěchy nejvýkonnějších týmů, a zjistili, že klíčovou roli hraje právě psychologicky bezpečné prostředí. Na něj jsme se nedávno v Atairu Leadership TV zaměřili i my. Živého výzkumu se zúčastnilo 2800 leaderů, 47 % žen, 53 % mužů, a chtěli jsme zjistit, jestli je rozdíl v tom, jak se na pracovišti cítí muži a ženy. Jednoznačně vyšlo, že ženy v práci cítí menší psychologické bezpečí. Bojí se ozvat, dát bezprostřední zpětnou vazbu nadřízenému, raději mlčí, než aby byly vnímané jako problematické nebo nekompetentní. Moje osobní hypotéza je, že jsou za tím strachy. Že právě ty nás výrazně limitují.

Jak naše limity dané strachy mohou konkrétně vypadat?

Když jsem studovala na Harvardu, profesorka Linda Babcock vypracovala studii, v níž mimo jiné zkoumala, proč mají ženy, které vyšly z prestižních škol, o 7 % nižší platy než muži se stejným vzděláním. Z výzkumu vyplynulo, proč to tak je: Když dotyční dostali pracovní nabídku, tak 57 % mužů si řeklo o víc peněz. Ale jen 7 % žen se ozvalo kvůli vyššímu platu. Je ale důležité dodat, že když chtěly ženy více peněz, tak je také dostaly. Z toho je vidět, že strachy limitují ženy natolik, že se kvůli nim dostatečně nezapojí, nekomunikují o svých potřebách. A to platí, nejen když jde o peníze, ale třeba i když jde o pomoc nebo spolupráci.

Strachy nám ale také vytvářejí stres.

Ano, druhým limitem je proces, který je pojmenovaný jako únos amygdaly. Tahle část mozku, které se někdy říká také plazí mozek, se nám ozve, když něco vyhodnotí jako nebezpečí. Nemusí jít zrovna o život, stačí, když si do nás třeba jen někdo rýpne - čekala jsem od tebe lepší práci. Těch spouštěčů je spousta, ale něco nás rozhodí a něco ne. Protože každý máme svůj specifický strach, svou Achillovu patu.

Jak zkrotit svůj plazí mozek

Co nahání strach vám?

Že nejsem dost dobrá, že jsem bezmocná. Mám strach, jestli dělám věci dost dobře. A také vím, že mám ráda všechno pod kontrolou, takže když se mé kontrole cokoli vymyká, zaskočí mě to a rozhodí.

Jak si v sobě rozklíčujeme, čeho se vlastně bojíme?

Vzpomeňte si na poslední situaci, která vás rozhodila. Nepochybně ji provázely nějaké fyzické symptomy - stažený žaludek, stažený krk, horkost v těle, pocení a podobně. To je jasný signál, že jste v tu chvíli byly v amygdale. A pak přemýšlejte o tom, jaké pochyby to ve vás vzbudilo: Nejsem dost dobrá? Nejsem dost silná? Dost milující, dost hodná, dost chytrá, dost schopná? A dále si pak ujasněte, jaký závěr z toho pro vás vyplynul: Jsem neúspěšná. Jsem zklamaná. Jsem zbytečná. Jsem nechtěná, neschopná, bezmocná, sobecká, chybující, slabá a tak dále. Na základě toho si definujete, jaké obavy, strachy a nejistoty vám vaše amygdala podsouvá.

Buďme konkrétní: Právě mě na poradě zaskočilo, že mě kolega začal kritizovat. Cítím vztek, bezmoc, strach… Co dělat?

Když se dostanete do tohoto rozpoložení, jde hlavně o čas. Udělejte si na chvíli pauzu - omluvte se, jděte třeba na toaletu, prodýchejte to. Zkrátka nereagujete hned. Je dobré si také připomínat, že když máte pocit, že na vás někdo útočí, není to většinou skutečný útok ze strany toho druhého, ale reakce vaší amygdaly. Reakce na váš strach, který si tu situaci přeloží jinak.

Co mi pomůže, abych „nečetla“ ty emočně náročné situace skrze mé strachy?

Naučit se rozlišovat mezi fakty a interpretací. Vnímat, co vám druhá strana skutečně říká. Skutečně se do vás kolega na poradě trefuje, nebo má jen věcné připomínky? Skutečně vám partner řekl, že si své problémy máte vyřešit sama, nebo jste si mu o jeho pomoc nikdy neřekla a stále hrajete roli silné a samostatné ženy, která si se vším poradí? Možná by stačilo partnerovi říct, že od něj jen občas potřebujete slyšet, že je tu pro vás, kdykoli budete potřebovat.

Říkáte, že když se naučíme předcházet tomu, co v nás spouští strachy, máme nad nimi až ze 70 % vyhráno. Jak ta „strachová prevence“ může vypadat?

Dám vám vlastní příklad: Jelikož mám ráda vše pod kontrolou, vím o sobě, že někdy mi spouští amygdalu moje děti, protože věci nejdou, jak bych si přála. Ty náročné situace se u nás doma často opakovaly hlavně ráno, kdy byl stres, spěch, křik. Sedli jsme si s manželem a domluvili jsme se, že budeme vstávat o něco dříve, což ta naše rána velmi zklidnilo.

Jde se strachy nakládat tak, aby pracovaly pro nás a nikoli proti nám?

Když má například někdo strach, že není dost dobrý, motivuje ho to automaticky k tomu, aby byl v práci lepší a pracoval tvrději. Takže strach nás často žene dopředu. Ale má to určitou hranici. Sama jsem hodně ambiciózní, nastavuji si vysokou laťku i v práci, ale vždycky, když stanovuji nějaký cíl, ptám se sama sebe: Není to něco, co si chci jen dokázat? Co chci dokázat druhým? Jen proto, že to ve mně vzbuzuje nějaký strach? Nebo to opravdu autenticky chci? Jsem velký pedant na kvalitu, ale také vím, že jsou situace, kdy už mi moje pedantství neslouží, kdy je to na můj úkor a dělám to v kontextu strachu a nikoli ze svobodné volby.

Jak souvisí naše strachy s našimi úspěchy? Dá se říct, že čím větší úspěch, tím méně strachům podléháme?

Každý máme v sobě svou amygdalí větu, a to bez ohledu na úspěch. V rámci našich programů leadershipu pracujeme v Atairu převážně se seniorními lídry, takže víme, že jejich strachy jsou pořád stejné velké. Není to o tom, že čím seniornější pozice zastáváme, tím méně strachů máme. Je to spíše naopak. Každý člověk stojící za velkým byznysem je obklopený mnoha velmi schopnými a úspěšnými lidmi, mezi nimiž musí neustále prokazovat své schopnosti, musí neustále vykazovat stoprocentní výkony, a ocitá se tak často mimo svou komfortní zónu. V ten moment je také citlivější na své strachy.

V roce 2019 jste dostala nabídku na prodej Atairu a vybudování stejné firmy v Singapuru. Zaujalo mě, že ta nabídka ve vás vyvolala strachy, místo aby vám to logicky hlavně zvedlo sebevědomí…

Mě to tehdy úplně rozhodilo, začala jsem se ptát, jestli jsem dost dobrá, abych to zvládla, začala jsem o sobě pochybovat. Nakonec jsme Atairu z mnoha dalších důvodů neprodali. Ale ty moje strachy tím nezmizely. Mám je v sobě pořád, ale umím s nimi lépe pracovat. Když jsme se dříve s manželem navzájem rozhodili, byla jsem v sobě uzavřená dva dny, teď se s tím vypořádám za 20 minut. V práci se zase snažím o to, abych eliminovala situace, v nichž se dějí věci, na které nejsem připravena a na něž moje amygdala spolehlivě zareaguje. Reakce amygdaly, naší „Amy“, jak jsme si ji v Atairu s nadsázkou pojmenovali, jsou pořád stejné, pořád nás bude upozorňovat na případná ohrožení. Ale co můžeme změnit my, jsou naše reakce na její volání. To, jak se postavíme k našim strachům, je opravdu jen na nás.