Tlustá matrono, kobylí hlavo! Proč lidé hejtují slavné kvůli vzhledu? Je za tím závist a trápení

Nemusíte poslouchat něčí hudební tvorbu, protože se vám líbí jiný styl muziky. A je v pořádku, když to třeba i napíšete do nějakého komentáře nebo svůj názor jinak veřejně projevíte, pokud si myslíte, že to někoho zajímá. A zrovna tak se vám nemusí líbit něčí herecký výkon, film, který kdosi natočil, šaty, jež navrhl… V každém případě je při projevování názoru potřeba dodržet pravidla slušného chování.

Ovšem hejtovat někoho jen pro to, jak vypadá? Urážet ho kvůli jeho váze, výšce, barvě pleti či vlasů… Když člověk občas zahlédne nenávistné komentáře tohoto typu, nutně se musí ptát, kdo jsou lidé, kteří tohle dokážou napsat? Proč to dělají, proč takhle ubližují?

A není třeba chodit příliš daleko, děje se to i v našich proženovských diskusích. Třeba pod článkem o svatbě Aleny Šeredové, která si dovolila nevídanou věc – vdala se za bohatého muže - se slušný a přívětivý komentář objevil spíš výjimečně. Naopak, toto je jen malý výběr urážlivých „názorů“:

Své o tom ví také Simona Krainová, o které naši čtenáři píší jako o „staré umělé hmotě“, „kobyle“ nebo jako o „padesátileté paní s hlavou kobyly“. A zpěvačka Ewa Farna? Tučnice, tlusťoška, matrona…

Není vůbec důležité, jak celebrity, které jsou terčem těchto hejtů, vypadají. To je totiž zcela subjektivní záležitost: co se jednomu líbí, druhý nemůže ani vidět. A je to v pořádku, dokud to není zdrojem urážek, nadávek a útoků.

Proč má někdo potřebu ponižovat druhé za to, jak vypadají? „Lidé, kteří urážejí někoho jiného, nejsou většinou spokojení sami se sebou a mají dost svých vlastních psychických problémů. Tím, že druhé kritizují, si dokazují vlastní hodnotu a ulevují si. Přitom, když křičí na toho druhého, křičí vlastně sami na sebe,“ vysvětluje životní koučka Lenka Procházka.

Hejtři podobnými příspěvky odhalují svůj smutek, své trápení a problémy. „Je to jejich vlastní zpověď o jejich nespokojenosti. Můj život je tak nudný, že si ho potřebuju zaplnit zlobou a hejty směrem k jiné osobě. Snaží se tak očistit svoje nedostatky a vnitřní démony,“ potvrzuje životní koučka Lucie Mucalová.

Motivací těch, kdo takto ubližují, je vlastně závist. „Je to nízká reakce na to, že někdo jiný žije tak, jak bychom si možná přáli my. A opět je tu určité dokazování vlastní hodnoty tím, že kritizuju,“ upřesňuje Lenka Procházka. A je skoro jisté, že v přímé konfrontaci, z očí do očí, by všichni tihle hejtři mlčeli. Odvahu mají jen ve skrytu svých monitorů a displejů, v anonymním prostředí internetu – a to je jen další důkaz nízkosti.

Jak závist ovlivňuje rozhodování a jak ji můžete ovládnout?

Jak se asi cítí Simona Krainová, Alena Šeredová, Ewa Farna a tisíce dalších známých osobností, které pravidelně podobným urážkám a nadávkám čelí? „Počátky mohou být velmi zraňující, bolestné, je to vlastně konfrontace s lidskou zlobou. Pokud je člověk vidět, učí se pracovat i s touto stránkou. Právě známé osobnosti mnohdy hejty a nenávistné komentáře ani nečtou, protože to jsou pouze zpovědi člověka, který je píše,“ říká Lucie Mucalová.

Podobně to vidí i Lenka Procházka, čelit takové zlobě a tlaku je rozhodně psychicky náročné a je potřeba se naučit nevěnovat tomu pozornost: „Není nic horšího než takovým lidem odpovídat a debatovat s nimi – to nemá žádný smysl. Je dobré si také uvědomit, že jediným určovatelem vaší hodnoty jste vy sami, nikdo jiný na to nemá právo a vás to vlastně ani nemusí zajímat. Je také dobré si připomenout, že lidé, kteří hodnotí a hejtují, mají svoje vlastní problémy a může vám jich být spíše líto.“

Někdy si možná hejtři ani neuvědomují, že ubližují skutečným lidem z masa a kostí. Za monitorem počítače snadno získají dojem, že tak jako jsou anonymní oni, jsou mimo reálný svět i ti, koho kritizují. A pokud na to má dotčený sílu a energii, pak není od věci jednou za čas „fanouškům“ připomenout, že jste skutečný živý člověk. Občas to dělává třeba Simona Krainová, která – když už má pocit, že je něčeho příliš – nenávistníkům odpoví. Před pár lety poměrně důrazně setřela například ženy, které ji zlostně kritizovaly za to, že odjela s manželem na Bali a děti nevzali s sebou.

A práci s odpovědí si dala i herečka Eva Holubová, jež nedávno slízla poměrně ostrou kritiku za model, v němž se objevila na festivalu v Karlových Varech. Za volné červené šaty a boty (byť značky Chanel) to opravdu schytala. Ona však šla s kůží na trh a vysvětlila, proč kladla větší důraz na pohodlí než na stylovost či honosnost róby. Přiznala, že má nějaké to kilo navíc, necítí se ve svém těle nejlépe, navíc kvůli klenbě na noze si prostě nemohla dovolit podpatky. A červené šaty jí daly to, co právě v tu chvíli potřebovala: pohodlí!

Její upřímnost a přiznání určité slabosti je jasným poselstvím hejtrům: všichni jsme jenom lidé a máme dobré i špatné dny… A když nám někdo ubližuje, bolí to – slavnou herečku stejně jako prodavačku nebo zdravotní sestřičku!

Nejsou to jen urážky, někdy se internetové hejtování změní v jednu vlnu nenávisti, holý lynč. Zhrzená chudinka, bezcharakterní hysterka: Kuchařová, Třeštíková i Nesvačilová terčem nenávisti