Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Hezký den, vaši poradnu ráda čtu, a tak by mne zajímalo, co si myslíte o kauze „do naší restaurace mohou chodit jen slušně vychované děti“ alias kauze Marthy’s kitchen. Pořád jako společnost chceme, aby ženy rodily „nové daňové poplatníky“, a tak by děti ve veřejném prostoru měly být norma, ne? Přece nepatří jen do podniků s dětskými koutky? A navíc, nikdo nepíše hanopisy na „neslušné lidi, kteří nahlas telefonují“, že nepatří do restaurací. Na druhou stranu chápu, že někdy to vypadá, že žijeme v době „tyranie dítěte“, kdy si někteří rodiče myslí, že mají právo být s uječeným dítětem na prohlídce zámku, kde ruší ostatní. Chápu, že podobně to může vnímat někdo v restauraci, kde třeba děti ve finále ale zase tolik neruší. Kde je podle vás hranice toho, co je obtěžující pro ostatní? Děkuji, Jana, matka dvou malých dětí.
Odpověď
Díky za dotaz, Jano. Ptáte se, kde je hranice toho, co je obtěžující pro ostatní? Upřímně musím říct, že jsem onu kauzu moc nepochytil, tuším, že šlo o to, že si nějaká pražská kavárna vymínila pravidla pro chování „slušných“ dětí a jinak běžte s dětmi jinam. Takže budu spíš odpovídat na váš dotaz než na konkrétní veřejnou debatu k oné kavárně.
Ať už se budeme bavit o hranicích, nebo o tom, co koho ruší či neruší, je za mě potřeba říct, že se vždy jedná o vztah. Dvou nebo více lidí. A jako v každém vztahu, vše vychází z toho, jací lidé se potkávají a jak spolu dokážou komunikovat. Za sebe musím říct, ať si lidé ve svých kavárnách, kadeřnictvích a jiných podnicích nastavují pravidla, jaká chtějí. Ano, vždy se bude ozývat téma vyloučení, je to divné někoho nepustit, že? Naštěstí.
Co když všechny kavárny zakážou vstup dětem, protože to pro ně bude jednodušší? Rodiče nebudou smět nikam? Jen protože mají děti? Je v pořádku mít bar, který bude bezpečný pro ženy tím způsobem, že tam nepustíte muže? Je fér nepustit děti, pokud se chcete zaobírat hodo božo gastronomií? Je na každém z nás, aby to posoudil. Ale pořád zůstává pádným argumentem, že pokud si sami nastaví pravidla, nezbývá než je akceptovat (pokud soud nerozhodne, že jsou protiprávní).
Můžeme jít jinam, myslet si o nich své, začít je bojkotovat, psát o tom posty nebo blogy. Chci říct, že je to prostě rozhodnutí jednoho majitele. Když přijdete do jakéhokoli lokálu, pokud máte malé děti, jistě víte, že vás všude čeká jiné prostředí. Nehledě na nějaká úhledně sepsaná pravidla. Znám jednu nóbl pražskou legendární kavárnu, kam jsem mohl chodit se svými malými dětmi. Vždy se k nám chovali s absolutním respektem, slušností a noblesou. Dětem vždy přinesli pastelky a omalovánky, hned jak jsme dorazili. Cítili jsme se tam za všech podmínek skvěle. Přitom mají dovnitř zakázaný vstup psi…
V jiných místech, i když jsou zařízená pro děti, se na vás může personál i hosté tvářit, že jste úplně nekompetentní rodič, když vaše dítě dělá to a ono. Vždy je za mě dobré posuzovat individuální konkrétní vztah. Jak je na tomhle místě mně a mým dětem? Jak se tam cítíme? Chceme tam chodit? Nebo už radši ne, díky.
Když se někdo ohradí, že můj pes, dítě, kamarád nějak překáží nebo otravuje, mohu to řešit zase na konkrétní individuální bázi. Dá se s tím člověkem mluvit? Copak mu vadí? Můžu to zařídit? Chápu ho? Mám si přesednout? Přesedne si on? Pochopí mě a dohodneme se? Někdy nás ale druzí neslyší, nechápou a chtějí jen prosadit vlastní vůli, pak asi není dohoda možná.
Vždy je nutné hledat v konkrétním vztahu, co pro sebe dva lidé mohou a chtějí udělat. S porozuměním naslouchat. Pak nemyslím, že je nutné se bavit obecně o tom, kam s dětmi a komu vadí. Vždy jde o unikátní setkání a ochotu se pochopit, vůli ke kompromisům. Za mě je tato schopnost to, co bych rád předával svým dětem v kontaktu s jinými lidmi, spíš než se orientovat podle nějakých plošných zákazů „tam smíš, tam nesmíš“.
