Článek
„Neznám žádného chlapa, který by z ženského smíchu netokal blahem,“ říkávala stará zkušená listonoška ze vsi, kde jsem trávila část dětství. A ta to musela vědět. Poštu roznášela přes třicet let a do talířů viděla všem domácnostem svého rajonu. Mnohokrát jsem si na ni v dospělosti vzpomněla.
Na sousedské tancovačce
Tento jev se evidentně týká všech sociálních vrstev. „Ty se prostě směješ každé kravině, co ten debil říká!“ vztekal se uraženě šestapadesátiletý Jarin na hasičském bále mé rodné vísky, kam si jezdívám připomenout své kořeny. Jeho o osm let mladší družka, sympatická Hanka, si teda dovolila dost. Jeden soused ji vyzval k tanci a ona se s ním celou dobu řehtala. Když pak Jarin vyzvídal čemu, udělala diplomatickou chybu. Místo aby neurčitě poznamenala: „Ále, o nic nešlo,“ měla by klid. Bohužel převyprávěla historku o tanečníkově psu. Chacha, dokázal si sám otevřít špajz, kde naráz vylemtal půlku hrnce zabijačkové polévky, která tam stála na zemi. Jeho psí žaludek tu nálož pochopitelně neunesl, a tak pes kudy běžel, tudy… víte co.
Hanka si teda dovolila dost. Jeden soused ji vyzval k tanci a ona se s ním celou dobu řehtala.
Jarin se naštětil. „Kdybych já vykládal, že se nám doma posral pes, měla bys řeči, jak jsem trapnej a nechutnej.“ A pak nutil Hanku, aby s ním šla ihned domů, protože ples letos stojí za houby. Ta si ovšem postavila hlavu, ať si jde sám, protože ona se baví. A tak dále a tak dále.
Seš moje, tak jsem pro tebe nejchytřejší já
Jindy totéž v bleděmodrém. Vernisáž obrazů malujících lékařů. Stojím vedle krásné, distingované manželské dvojice asi tak pětačtyřicátníků. „Hlavně, že jsem ti říkal před týdnem to samé. Ale ne, musí přijít mudrc Hrach,“ syčel uraženě do ucha své ženě MUDr. Aleš Jícha, Phd. (jméno vymyšleno, postava reálná). Mudrc Hrach byl jiný doktor, který právě cosi poutavě vyprávěl o malířském ráji ve francouzské Provence. Manželka MUDr. Aleše Jíchy Phd. se totiž dopustila kolosálního prohřešku. Když jí choť chtěl něco říct, zarazila ho: „Psst, teď je to zajímavé.“ Doktor Jícha s ní pak nepromluvil do konce vernisáže. Dle mužské majetnické logiky: „Kdo má co říkat něco zajímavějšího a vtipnějšího mé partnerce než JÁ. Navíc to přece ani nejde.“
Mužské žrací klimakterium
Připomnělo mi to jednu nejmenovanou političku. V devadesátkách chvíli seděla v parlamentu, než vzala nohy na ramena. Prý strašně litovala, že si na nekonečné interpelace s sebou nemohla brát aspoň pletení. Na kamerách by to ale vypadalo hůř než záběry na některé pospávající kolegy plus jako ženská by to pochopitelně schytala víc než oni svoje klimbání. Přitom ji ztráta času posloucháním nekonečného tlachání fyzicky doslova bolela. Když si představila, co by za tu dobu stihla udělat práce…
Legendární doktor Štrosmajer z Nemocnice na kraji města v jedné scéně Emě, hospodyni primáře Sovy, vysvětluje, proč mu chutná i starý kus štrúdlu. Říká, že když muž zestárne a mladé holky na něj neletí, přichází takzvané žrací klimakterium. Tahle expolitička zase došla k názoru, že s věkem u mužů přichází žvanivé klimakterium. Jeho historky už doma manželka slyšela bambilionkrát, a tak svoji nevykecanost úmorně realizují jinde. (Ne, že by podobnou nevykecaností v práci, i když z jiných důvodů, netrpěly maminky po mateřské, ale to je jiný příběh.)
Ego je ego a bez ega by muži nebyli muži. Jen všeho s mírou. Za určitou hranicí se už člověk přestává chápavě usmívat. Vnímá jen obtěžující směšnost a trapnost. V horším případě nesnesitelnou, dusivou aroganci.
Přečtěte si také úvahu naší fejetonářky na téma Je lepší být bohatý než chudý aneb Zlatokopecká rovnoprávnost
