Měl jsem rakovinu, změnil jsem se a žena už mě nemiluje. Jde jí jen o sebe, o vzhled a o peníze!

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, nečekal jsem, že život po padesátce bude takový, jaký je. Jsem rodinný typ, mám radost každý den a mám rád lidi. Ale nečekal jsem, že se tolik změní náš partnerský život, život s dětmi, které jsou brzy plnoleté, i vztah se sourozenci.

Do manželky jsem se zamiloval, když jsem byl už vybouřený, a miluji ji dodnes. Vždy jsem vydělával víc, nebyl pro mě problém zajistit rodinu, jen se mi nějak zvrtlo zdraví a onemocněl jsem rakovinou a už jí úspěšně vzdoruji poněkolikáté. Jenže rakovina mě připravila o životní sílu, příjmy a vnitřní sebejistotu. Nikdo neví, proč rakovina přesně vzniká, ale všichni říkají nepřímo, že si za to můžeme sami. I lékařka mi řekla, že se mám mít rád. Že se stresujeme, že neodpočíváme, prostě že nemyslíme na sebe. Jinými slovy, můžeme si za to sami, i když takhle vám to nikdo neřekne.

Kvůli tomu všemu přešly na manželku všechny starosti – o děti, hypotéku, příjmy atd. A dnes máme oddělené ložnice, nulový sex a ani se při příchodu či odchodu nelíbáme. Už skoro nevaří. Pořád je nespokojená a přijde mi, že má pocit, že se už obětovala dost a teď musí myslet na sebe.

Beru hromadu léků i antidepresiva. Prý jsem se změnil, což je pravda. Dřív jsem byl kliďas, kterého nic nerozhází, ale teď potřebuji utěšit a povzbudit. Během nemoci jsem přerušil hodně kontaktů a sportů, protože jsem neměl sílu. Pamatuji se, že jsem měl problém ustlat postel. Teď, po deseti letech, se tělo jakžtakž vzpamatovalo. Ale mezitím jsem ztratil milující a starostlivou zenu. Teď jí jde o sebe, svůj vzhled a peníze. Alespoň to tak na mě působí. Přejde ji to? Mluvit o tom s ní neumím, protože se nechci hádat. Počkám, jen nevím, jak dlouho to tělo a duše vydrží. Děkuji za odpověď. Zdeněk

Milý Zdeňku, vždy když čtu poprvé nějaký dotaz, podvědomě hledám klíčová slova, která už v samotném textu naznačují, kde leží řešení. Často totiž o nich vaše podvědomí ví, ale vaše myšlenkové nastavení správnou odpověď odmítá přijmout. Ve vašem případě se zárodek úspěšného restartu skrývá ve slovech „sebeláska“ a „sebevědomí“. Ani jedno sice přímo nepoužíváte, ale z kontextu na mě z dopisu vyskakují, jako by byly vytištěny červenou barvou.

Když vás postihne těžká nemoc, jakou rakovina rozhodně je, máte několik možností, jak se kromě samotné léčby postavit ke svému životu, okolí – a hlavně sám k sobě. Dokážu si představit, že ze sebevědomého aktivního chlapa, který živí rodinu a je s ním sranda, se stane do sebe uzavřený mrzout, jemuž je líto, že se to přihodilo právě jemu, a není schopen se z toho vyhrabat. To, co popisuji, se může stát každému z nás. Pojďme ale pojmenovat ty části, které vám kazí štěstí. Ty části, jež můžete „uřídit“ tím, že se pokusíte pracovat s vlastní vůlí.

Věřím, že vaše manželka je po deseti letech starostí s vaší nemocí utahaná, unavená a demotivovaná. Pravděpodobně jste odhadl její pocit „že už toho udělala dost a že by si v životě zasloužila taky chvíli, aby někdo převzal starosti za ni“.

Odstraňte ze svého přemýšlení nejdřív ty faktory, které sice považujete za důležité, ale vaše žena nikoli. Například otázka živitelství neboli kdo to celé platí a na kom visí tíha zodpovědnosti za rodinný rozpočet. V momentě, kdy jste objektivně nemocný a bojujete se zákeřnou nemocí, to rozhodně nemůžete (a ani jste nemohl) být vy. A to je přesně ten faktor, který jste nemohl ovlivnit. Prostě se svěříte do rukou lékařů a bojujete s rakovinou. Na tom nelze nic změnit.

Co je ale v podobných situacích překvapivě stejně důležité? Jak se u toho tváříte. Jestli jste dlouhé roky zasmušilý a toužíte po lítosti, to už řídíte sám svým nastavením, svojí vůlí, sám svou životní silou. Manželka by vám asi nevyčítala, že jste nemocný, ale může vám mít za zlé, jak jste to „zabalil“ na straně své životní energie. Pro nejbližší okolí nemocných rakovinou bývá často psychicky náročné, když se mají starat o rodinu jako celek a ještě o psychiku svého partnera. Tam byste jí měl jít naproti a ukázat, že se svým trochu smířeneckým mrzoutstvím toužíte něco udělat.

Jinými slovy, podívejte se na to tím nejcyničtějším možným pohledem z perspektivy vaší ženy: „Muž mi onemocněl rakovinou. Já zaberu a nějak to spolu dáme. Ale nesmí se z něho stát nemohoucí dítě, které se lituje. A nesmí se to táhnout léta. To pak i moji lásku spolehlivě utluče tak, že nebudu mít sílu ani chuť ji oživovat.“

Vaše manželka vám velmi pravděpodobně byla (a možná stále je) schopna odpustit, že jste nemohl živit rodinu, že na ni spadlo břemeno veškerého řízení rodiny, ale nechce vám odpustit dvě věci: že jste se stal smutným chlapem a že o tom s ní odmítáte mluvit.

Když si zvědomíte, které části vašeho problému jsou nejsnáze řešitelné, a rozbijete si celou situaci na menší kousíčky, uvidíte světlo na konci tunelu. Svoje fyzické zdraví jste po dlouhých letech dal do pořádku. Mezitím jste se ale odcizil milované osobě. Takže musíte začít u sebe. První na řadě je komunikace. Bez toho, aniž byste vysvětlil, co jste cítil a jak na tom jste teď, se dál nepohnete. Čím déle se uzavíráte do sebe, tím víc klesají vaše šance u vaší ženy.

A nemusíte se u toho hádat. Musíte ji přesvědčit, že jste to nevzdal, že ji milujete a chcete začít hledat sílu pro návrat starého pohodového Zdeňka. Nemluvte s ní o sobě – vašich starostí už slyšela dost. Mluvte o ní, zkuste se do ní vcítit, oceňte ta léta, kdy za vámi stála, nechte ji, ať vám povypráví, jak to cítila ona. Neviňte ji z toho, že se teď zajímá o svůj vzhled a peníze. Převezměte aktivitu, abyste jí ulehčil život, a dejte jí úsměv, dobrou náladu a naději, že se „starej Zdeněk vrací“.

Je pravděpodobné, že na cestě sebenastartování budete klopýtat a opakovaně upadat do beznaděje. Proto by bylo fajn, kdybyste si našel terapeuta nebo kouče, který vám pomůže najít ztracené sebevědomí a sebelásku, jež zmiňuji na začátku odpovědi.

Ale i kdyby to hned nešlo, musíte se pokusit odejít ze své komfortní zóny. Mám na mysli tu ulitu, ve které se litujete. Pokuste se vymáčknout ze své vůle maximum sám. Vaše žena vás někde uvnitř ještě možná miluje, ale její láska je ukryta pod pěknou náloží bahna. Nenechávejte to na ní. „Vezměte si lopatu“ a začněte odklízet. Jako po povodních. Vaše aktivita, snaha a dobrá nálada – to jsou zbraně, které si vezměte, až půjdete osvobozovat svoji Šípkovou Růženku. A nečekejte zázraky. Buďte spokojen s malými pokroky. Po povodních není třeba jen odklízet bahno, ale i vysoušet stěny a znovu zařizovat dům…

Věděla jsem, že rakovina prsu přijde. Ale nečekala jsem, že tak brzo, říká Anička (25). Cítím se úplně v pohodě!