Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, žiju s manželem už 14 let, máme tři krásné, šikovné, chytré děti. Začalo to úplně normálním psaním na FB, mně bylo 21, byla jsem půl roku po rozchodu, takže jsem si říkala proč ne, a začali jsme se scházet.
Před lety mi to přišlo fajn, dnes už to vidím jinak. Běhala jsem za ním, jen když měl čas: napsal mi třeba o půlnoci, že dorazil domů a jestli bych nepřišla, a já šla. Dnes už bych neběhala… Po půlroce jsem si řekla, že za ním běhám, jen když si pískne, a utnula jsem to. Za nějaký čas se mi ozval, že by to tedy rád zkusil, a tak jsme spolu začali, ale pořád pokračovalo, že jen když na mě měl čas. Začali jsme spolu bydlet, já jsem byla hospodyňka, která vše udělá, zařídí, uvaří atd. Vymalovala jsem byt, opravila, co bylo potřeba, nakoupila vybavení. On byl vášnivý hráč PC her, jídlo jsem mu nosila k PC.
Narodilo se nám první dítě a já byla šťastná, měla jsem se o koho starat, narodilo se nám druhé a už to začalo trochu skřípat. Poté jsem ho přemluvila do svatby, narodilo se nám třetí. A od té doby jako by se otočil.
Začal chodit do hospody, vracel se s rtěnkou na krku, začaly se objevovat jeho bývalé na plese… Když jsem se ozvala, křičel na mě přede všemi sprostě, že s námi nic nemůže. Několikrát jsem mu v telefonu našla zprávy s bývalou, jak ji někam chce pozvat…
Navrhla jsem rozvod, ať tedy odejde a je šťastný, ale nechce: nemá kam. Takže tu dnes sedí a kouká do PC, děti nám rostou. Nedávno brečel, jak rychle vyrostly, že u toho nebyl, ale nedělá nic, aby to změnil. Na dovolenou jsme jezdili s PC, aby mohl hrát. Teď se začal zpátky věnovat sportu, není vůbec doma, víkendy tráví na fotbale nebo v hospodě. Kdybych já chtěla zajít s kamarádkami na skleničku, nemám šanci.
Jsem přibitá v práci, odpoledne s dětmi, úkoly, uvařit, uklidit, o víkendu brigády a takhle pořád dokola, já nežiju, jen přežívám. O peníze na pomoc s domácností se musím každý měsíc prosit. Padají u nás takové věty jako: „Tak co, bude s tebou něco?“ Když ne, odchází do hospody nebo k PC.
Nevím, kde jsem udělala chybu. Dělám mu poskoka, ale dělám to proto, že se chci o rodinu starat. Neměl hezké dětství, matka nefungovala, tak jsem mu chtěla ukázat, jak by to mělo fungovat.
Děti jsou šikovné, chytré, mají dobré známky. Já mám práci a dvě brigády, abych to utáhla, on se nezajímá o poplatky, složenky, o nic. A běda, jak po něm někdo něco chce, dokáže být nepříjemný, hnusný.
U kamarádek vidím, jak jednají s manželem: sekýrují je – a oni fungují. Já jsem nechtěla být za semetriku, ale asi to dělám celou dobu špatně. Připadám si jen jako služka, učitelka, hospodyňka, zahradnice a matrace. Chci hezký a šťastný život, ne se jen honit. Ale když se nehoním, nikdo jiný to neudělá, jemu je všechno jedno.
Před Vánoci jsme se pohádali, sbalil se a odešel, spal u svého táty – o něj se starám také (nákup, úklid). A ráno přišel s brekem, že bez nás nemůže být. Nechtěla jsem ho vzít zpět, ale nehne se odsud. Co bude dál? Věřím, že láska někde je a já bych ji ještě chtěla… Vztah nemusí být nutně jen o sexu, to by podle mě mělo být jen hezké zpestření. Jsem na všechno sama, dochází mi síla… Už několik let tu sedím a doufám a doufám… Děkuji za názor. Dáša
Odpověď
Milá Dášo, v první řadě bych chtěl vyjádřit respekt k tomu, že jste vychovala tři zdravé a chytré děti. Zejména v kontextu „toho všeho“, co píšete. Jestli vám za to, co se vám za daných okolností povedlo, ještě nikdo nepoděkoval, tak já vám na dálku skládám velkou poklonu.
Co se týče vašeho manžela, je třeba se vrátit na začátek vašeho vztahu. Tam někde se totiž začíná formovat sněhová vločka problémů, které se nikdy nevyřešily, a po čtrnácti letech nabalování z nich nakonec vznikla tahle obrovská sněhová koule. Ta koule už je tak těžká, že vás tlačí k zemi, dusí a vy nevíte, jak se z toho sama vyhrabat.
Vy už jste toho „odtahala“ dost. Je na něm, aby dostal pořádný kopanec do zadku a poslední šanci…
Manžela jste si našla v jednadvaceti, to jste byla ještě „malá holka“, která hledala svého prince instinktivně. Ten kluk se vám líbil a vy jste si tehdy vybrala strategii, již jste považovala za nejlepší. Běhala jste za ním, podvolovala jste se jeho přáním a domnívala se, že si tím získáte jeho lásku.
V podstatě jste vsadila na kartu sebeobětování a doufala jste, že váš muž je natolik vyspělá osobnost, že to postupem času ocení, uvědomí si, jakou skvělou holku si našel, a začne vám to (byť se zpožděním) nakonec vracet.
Manžel ale podle toho, co popisujete, v době vašeho seznámení nebyl mentálně ani emocionálně vyspělý muž. A teď je to ještě horší. Jestli si své chování přinesl jako výsledek výchovy, nebo jako součást genetické výbavy, je dnes už zpětně jedno. Je důležité vědět, proč se tak choval, ale ještě mnohem důležitější je vědět, jestli existuje naděje na korekci jeho chování.
Po většinu doby trvání vašeho čtrnáctiletého manželství se totiž nechoval jako váš partner, ale jako vaše dítě. To s sebou samozřejmě přináší nejen frustraci na vaší straně, ale také postupnou ztrátu respektu. Velmi pravděpodobně si ho v tuto chvíli nemáte za co vážit. A to je ve vztahu ta nejhorší věc, která se může stát.
Dejte mu nůž na krk
Netvrdím, že je tento stav nevratný. Odkoučoval jsem řadu zdánlivě ztracených vztahů, a proto bych nikdy neházel flintu do žita. Všechny úspěšné zvraty ale měly jedno společné. Ten jedinec – ve vašem případě manžel – musí chtít něco změnit. Musí si uvědomit, že ho vnímáte jako kouli u nohy, o kterou se musíte starat. Musí přijmout, že momentálně toho není moc, co by mu mohlo navrátit nejprve respekt, sebeúctu a následně sebevědomí.
Takže sečteno podtrženo: V zájmu vašeho štěstí a psychické pohody mu musíte dát nůž na krk. Míra chlapství se neměří podle toho, co se mu nepovedlo. Takových situací je život plný. Měří se podle toho, že je ochoten vstát z popela jako pták Fénix a pokusit se o znovuzrození.
Od toho tam ale nejste vy. Vy už jste toho „odtahala“ dost. Je na něm, aby dostal pořádný kopanec do zadku a poslední šanci. Jak říkáte: někde pod nánosy bahna se ještě schovávají zbytky bývalé lásky. Promluvte si s ním z očí do očí. Buďte věcná. Vypněte si emoce a nechte ublížené ego v šuplíku. Pokud stojíte o to, aby se vzpamatoval a pokusil se o comeback, musíte mu dát jasně najevo, že ho ze svého života vyhodíte, pokud se nepohne.
Jestli mu nevoní život se třemi dětmi, pokud se cítí, že mu rodina svázala křídla, pokud chce žít jako teenager, který potřebuje PC, hospodu a fotbal, může vykročit tímhle směrem. To je samozřejmě na něm.
Vy mu ale musíte dát jasný deadline. „Máš měsíc na to, abys chytil příležitost za pačesy. Jinak je konec.“ Z vašeho popisu vyplývá, že funguje jen na hrubou sílu a domlouváním nic nezmůžete. Když to vyjde a on začne fungovat, klidně ho pochvalte i za dílčí úspěch. Pokud zůstane vše při starém, seberte odvahu a opusťte ho.
Život není videohra. Na rozdíl od herních postav všichni nakonec zemřeme. Není proto důvod prožít nešťastný život. Držím palce a doufám v lepší variantu: Že to pochopí.
