Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, pane Kaufmane, čtu vaši rubriku od prvních článků a až dnes jsem se odhodlal vám napsat. Nevím, jestli je vhodné se takto odhalit, z pohledu muže je to asi nepatřičné, ale cítím se jako nula. Ne že bych k tomu měl nějaký konkrétní důvod. Moje přítelkyně se ke mně chová hezky, až bych řekl, že je trochu ze staré školy, je zvyklá mít muže na piedestalu. Ale připadá mi, jako bychom byli my chlapi v dnešní době podhodnocováni. Nebo myslíte, že to nějak souvisí s krizí středního věku? Proč si připadám tak bezcenně? Nevím, co s tím, a tak by mě zajímalo, jestli je to jen můj pocit, nebo ho taky znáte. Luboš, 52 let.
Odpověď
Já taky, Luboši, i já se tak cítím, s postupujícím věkem bohužel čím dál častěji. Ptát se, co s tím? Rozhodně svoje pocity nesdílejte s partnerkou, vypadal byste před ní jako trouba. Nedoporučoval bych asi sdílení s vlastní matkou, tam byste zase působil jako věčně nezralé dítě.
Chlapi takové stavy řeší alkoholem, což nedoporučuji, možná jen v pátek večer, protože v sobotu se nedělá a je čas vystřízlivět. Já si v takových rozpoloženích vzpomínám na příběh mého prvního mentora, který mě vedl ke zkouškám. Třeba i vám něco napoví.
Rozhodně svoje pocity nesdílejte s partnerkou, vypadal byste před ní jako trouba.
Pokaždé, když jsem k němu do kanceláře chodil na supervizi, všiml jsem si jednoho artefaktu. Byl to černý, oprýskaný hokejový puk. Sportu moc nerozumím, snad proto mě ten puk zaujal. Jednou mému učiteli spadl ze stolu, zvedl jsem ho a přečetl, co na něm bylo napsáno. Mistrovství světa a Evropy v ledním hokeji Praha, Československo 1985. Na konci našich setkávání jsem se konečně osmělil a zeptal se. Proč ho stále má?
Místo odpovědi chtěl vědět, co si myslím o životě, lépe řečeno o tom, na jakých pilířích náš život stojí. Koktal jsem něco o víře a harmonii v duši, ale bylo vidět, že jsem ho svou odpovědí očividně zklamal. A tak začal hovořit sám. Ten hokejový puk pro něj znamenal všechno, co dělá dobrý život opravdovým životem.
1) Vždy mu připomínal jeho vlast, domov, ve kterém vyrůstal. A vůbec mu nevadilo, že země, která tehdy získala zlatou, už dnes vlastně neexistuje.
2) Vykládal o kamarádech, kteří s ním oné květnové noci slavili to krásně vítězství. Kamarádi, z nichž většina v době našeho rozhovoru už nebyla na tomto světě. Ale ani to mu nevadilo, protože ty vzpomínky, jak zdůraznil, mu nikdo nemohl vzít.
Je na škodu cítit se občas jako nula? Vůbec ne, všichni jsme přeci svým způsobem nuly.
3) A pak mi dal vysvětlení poslední, když hovořil o naději a zázraku. Za zázrak považoval skutečnost, že i malá země, jako byla ta naše, se dokázala postavit obrům a zvítězit. Naděje, ve kterou hluboce věřil, se týkala zázraků – nejen na sportovním poli – kterých by v životě mohlo být víc. A jak se ukázalo o čtyři roky později, v listopadu, jeden takový veliký zázrak skutečně přišel. Zázrak svobody, do kterého se probudily miliony Čechoslováků a až dodnes si ho nenechali vzít.
Je na škodu cítit se občas jako nula? Vůbec ne, všichni se tak občas cítíme. Osamělá zrnka písku na tváři tohoto světa… A záleží jen na nás, jestli si v čase, který nám byl na této zemi vyměřen, dokážeme najít domov, kde nám bude dobře. Lidi, které budeme mít rádi, a neztratíme naději v zázraky. Podívejte se zpátky, Luboši, a zkuste si život „prohlédnout“ touto perspektivou. A možná zjistíte, že nejste sám, máte se kam vrátit a děláte v životě věci, pro které má smysl ráno vstát z postele a jít dál. A to i s pocitem, že je všechno na … NIC.
Poznámka redakce: Postoj Samuela Kaufmana nevyjadřuje názor redakce, ovšem může vysvětlovat hnutí mysli některých mužů či žen ve vašem okolí.
