Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, před 17 lety manžel podstoupil ambulantní léčení alkoholismu. Bylo to po několika letech, kdy pil, dělal scény, nedával peníze na děti a byli jsme už před rozvodem. Od léčby je s alkoholem a jeho výstupy klid. Nějakou dobu trvalo, než jsem mu uvěřila, že opravdu nepije a že to tak i zůstane. Myslela jsem si, že největší zkouška našeho vztahu je za námi. Vše bylo zapomenuto a troufám si říct, že náš vztah znovu rozkvetl. Chybu může udělat každý a každý by měl dostat šanci.
Bohužel manžel si to asi vysvětlil jinak – a to tak, že všechno vždycky přejdu, bude zase dobře a on bude mít veškerý servis a oddanou manželku. V době jeho pití, kdy pracoval jako OSVČ, neplatil řádně zdravotní pojištění a vznikl mu dluh. Na dluh si půjčil a začal splácet, ale když přišel covid, tak mu kvůli omezení klesl výdělek. Prosila jsem ho, ať si najde práci jako zaměstnanec, aby mohl dál splácet. To ale odmítal, tvrdil, že to zvládne.
Vždy když jsem se zeptala, zda splácí, jsme se jen pohádali. Nechtěl o tom mluvit. Půjčka byla nebankovní a jednou se u nás objevil pán, který začal vyhrožovat vystěhováním z bytu, a žádná domluva nebyla možná. Manžel nic neřešil a myslel si, že se to nějak udělá. Obrátila jsem se na právničku a finančního poradce a bylo nám doporučeno vzít si půjčku v bance, splatit tu nebankovní a pak v klidu u banky vše zaplatit. Jenže v bance mi paní sdělila, že manžel si u nich již půjčku vzal, takže další není možná. Abychom nepřišli o byt, tak jsme zapojili již dospělého syna a díky němu máme půjčku.
Nevím, jestli si umíte představit, jak mi bylo, když jsme měli skončit na ulici. Nespala jsem, nemohla jsem jíst a za měsíc jsem zhubla 10 kilo. A manžel? Nic. Půl hodiny jsme spolu čekali před bankou a nebyl schopný mi říct pravdu! Jsou to tři roky, splátky platím já ze svého účtu, protože už mu nevěřím a potřebuji mít jistotu, ať neohrozíme ještě syna.
Žijeme spolu, ale opravdu jen žijeme. On uznal chybu, snaží se. Našel si práci a druhou dělá o víkendech. Bohužel já mu už nevěřím, bojím se každé obálky, co přijde. Lhal mi – beze mě si vzal půjčku, a ne malou. Strašně bych chtěla, aby to bylo jako dřív, ale bohužel nedokážu zapomenout a být v klidu a hlavně mu věřit. Stále se bojím, že někde zase něco udělá a já se to dozvím, až bude pozdě.
Nevím, co dál: Zůstat spolu a žít vedle sebe, nebo to ukončit? Manžel se rozvádět nechce a ani se mu nedivím. Já vyperu, uvařím, upeču, uklidím, nakoupím… Sice mi tvrdí, že mě má rád, já si ale myslím, že mu jde jen o sebe. Nesnaží se to mezi námi spravit, a když na to navedu řeč, řekne, že přece splácí. A tím to končí. Náš život po osamostatnění dětí jsem si představovala jinak a hlavně jsem manželovi věřila a milovala ho. To je pryč a nevím, co dál. Svým způsobem se ho bojím. Bojím se, co zase udělá a že mi o tom neřekne. Děkuji za odpověď. Jarmila
Odpověď
Milá Jarmilo, naprosto rozumím tomu, co se vám honí hlavou. Ten nesourodý chaos emocí, proti kterým, zdá se, nejde udělat vůbec nic. Umím si představit, jak složité je uvěřit, že už to nikdy neudělá a že se na něj budete moci spolehnout. Kolikrát denně si vzpomenete, co všechno jste musela vyřešit za něj, a on se přitom tváří, že se tolik nestalo… Ten seznam křivd a nespravedlností, který ve vás žije, musí být pro život nesmírně vyčerpávající.
Rozdělil bych vaše obavy do několika kategorií, které by dohromady měly obsáhnout váš problém. První je přirozeně strach, že to manžel psychicky nezvládne a začne znovu pít. Asi dobře víte, že „jednou alkoholik, navždy alkoholik“ není jen hospodské rčení. Lidé, kteří byli závislí na alkoholu, zůstanou závislí po celý život. Jen abstinují. Sklenka ale nikdy není daleko a bažení může ve slabé chvilce přerůst v recidivu. Fakt, že se to dosud nestalo, považujte za velmi pozitivní. To znamená, že manžel není ztracený případ, naopak jeho vůle je na vysoce zdravé úrovni. A to nabízí světlo na konci tunelu vašeho trápení: když chce, umí se pochlapit a spravit průšvihy, které napáchal.
Druhá část vašich starostí s manželem je paradoxně mnohem komplikovanější a jejich napravení vyžaduje jasnou posloupnost kroků. Jako úplný začátek by bylo fajn, kdybyste pochopila, PROČ se tak choval tehdy, když nasekal dluhy a zapíral je, a také proč se ke svým chybám dodnes neumí postavit jako chlap.
Zkuste se do něj vžít
Vžijte se do jeho kůže. Znáte ho strašně dlouho, a tak nebude těžké si to představit. Jen jste to asi nikdy nezkoušela. Vaše křivdy jsou totiž nyní pochopitelně na prvním místě a přehlušují vše ostatní. Pokud ale chcete vědět, jestli má váš vztah smysl, zkuste to. Pochopení jeho pocitů a motivací je naprosto klíčové pro to, abyste si uvědomila, proč se choval, jak se choval.
Váš manžel udělal velkou chybu, když tehdy podlehl alkoholu. To mu u vás pomyslně sebralo tisíce kladných bodů. Muž, kterého jste si vybrala a počala s ním děti, se dostal najednou do příkrého záklonu. Najednou se z opory, živitele, ochránce, táty od rodiny, partnera pro radost a zábavu stala koule u krku.
Jeho nezodpovědné chování ho u vás postupně přeřadilo z prvního místa na nejnižší příčky vašeho seznamu prioritních osob. Je to pochopitelné. Místo aby vás nosil na rukou, byl najednou problémové dítě, o které se musíte starat a „žehlit“ za něj jeho průšvihy. Ale nevěřím, že by si to neuvědomoval. Jeho pocity by se daly (na dálku) popsat zřejmě jako stud, hanba, ztráta mužské důstojnosti, pocit selhání, ztráta sebevědomí a zmar.
Když se mu podařilo vyhrabat z alkoholismu, pustil se do záchrany vztahu. Píšete, že se vám to podařilo dokonce zcela spravit. A tady to vypadalo dobře. Jeho povaha, možná návyky z rodiny, možná i nediagnostikované duševní onemocnění ale po čase vytvořily další průšvih.
Nechtěl znovu zklamat sebe ani vás
Je pravděpodobné, že důvod, proč problém neřešil včas, proč to nechal zajít až tak daleko, proč se vám nepodíval do očí a neřekl „Miláčku, krachuje mi podnikání, pojďme se podívat, jak to můžeme vyřešit…“, ležel právě v minulosti. Už nechtěl podruhé zklamat vás a hrozně se mu příčilo zklamat sám sebe. A tak se rozhodl, že to musí nějak vyřešit sám. Půjčil si v bance a ze strachu, že byste ho odsoudila jako nepoučitelného a neschopného samce, vám o tom neřekl. Doufal, že to nějak zalepí dřív, než to celé praskne. Risknul to proto, že ztráta mužské důstojnosti pro něj v tu dobu představovala trauma, které už nechtěl nikdy zažít.
A pak přišly externality. Covid mu vzal naději, že to nějak dovydělá. Následovala intenzivní ztráta sebevědomí, která se navenek vůči vám pravděpodobně projevovala mrzoutstvím, nekomunikací, odmítáním diskuse a exportováním problému do budoucnosti.
Jak vypadaly v té době vaše hovory? To si dokážu živě představit. Mnoho podobných jsem zažil u párů na terapii. Zoufalá manželka se snaží dokopat muže, aby začal mluvit, vysvětlovat, omluvil se, pochopil, jak to má těžké, vyslechl si svou ženu a uznal, jak jí ublížil. Partner v této situaci ale považuje manželčinu komunikaci a volání o pomoc za výčitky, kritiku a konstantní útok na svoji osobu. Většinou se cítí jako zvíře zahnané do rohu a pak koná jen podle několika známých šablon. Buď uteče, nebo zmrzne.
Váš manžel se nakonec i z tohoto průšvihu vyhrabal. Našel si práci, dělá i o víkendech, ale tak jako ve vás žije hluboce zakořeněná křivda, tak i on s něčím podobným zápasí každou minutu svého života. Žije s pocitem, že už to stejně podělal a že nemá smysl to jakkoli spravovat. V chlapském primitivním myšlení se odehrávají zcela jiné pochody, než byste vy jako žena předpokládala. Zároveň se bojí odejít. Proč? Velmi pravděpodobně proto, že se bojí změny, stejně jako se bojí žít naplno s vámi. Cítí se v pasti a je zamrzlý. Není to ani rozchod, ani obnova vztahu. Říká se tomu ustrnutí v rozchodu.
Za jakých podmínek mu dáte ještě šanci?
Takže první krok jsme probrali. Zkusili jsme se vžít do něj. Nyní přichází ta důležitější část. Váš muž musí pochopit, že má šanci to spravit. Když tomu uvěří, existuje naděje, že se nakopne a všechno se může začít odvíjet jinak. Muži dlouhodobě nefungují na kritiku. Jejich životním palivem jsou pochvaly a obdiv. Já vím, já vím. Váš muž si obojí musí zasloužit a řádně odmakat. Já jen říkám, že když budete oba pokračovat ve svém „nepartnerství“ zamořeném křivdami a nespravedlnostmi, dopadne to rozchodem.
Zkuste se zamyslet, jestli byste mu dala šanci, kdyby se znovu nakopnul, nadechl a vy jste viděla snahu a trend k lepšímu. Pokud si odpovíte, že ano, pak má smysl zvážit, jak svému muži doručit výše popsanou zprávu. Jestliže máte možnost mu to říct sama tak, aby to nedopadlo jako proud výčitek (což je samozřejmě těžké), nečekejte na nic a udělejte to. Chápu, že existuje i varianta, že to není možné. Pak přichází v úvahu příbuzenstvo nebo kamarád, kterému to uvěří. Neznám takhle na dálku míru toxicity, která vám za ta léta otravuje vztah, ale tipnul bych si, že je extrémní.
Určitě proto ve vzduchu visí i návštěva odborníka. Kdybych vás měl na starosti já, nejdřív bych si vzal na individuální sezení manžela. Nestranně bych mu vysvětlil, že musí nejdřív významně nabrat sebevědomí. Bez toho se mu bude těžko vracet na pozici hlavy rodiny. Krůček po krůčku si musí začít věřit. V momentě, kdy uvidí pokrok, musí začít prát své špinavé prádlo a vyčistit zpod koberce všechnu nashromážděnou špínu. To je proces zvědomění všeho, čím vám ublížil. Pak byste se dostali do párové terapie, v níž byste se naučili komunikovat své pocity. Následovalo by nové nastavení rolí ve vaší rodině – takových, abyste se v nich oba cítili komfortně.
Musíte chtít oba!
A co by bylo dál? Čekala by vás oba hromada práce. Manžel by vám každým dnem svými činy musel dokazovat, že vaše obavy, že se to stane znovu, jsou liché. Čím déle by to vydržel, tím dřív by ve vašem vědomí pozitivní zkušenosti začaly nahrazovat ty negativní. Přeprogramovat mozek z nedůvěry je obtížné, ale ne nemožné.
Pro řešení vaší situace je nezbytná mimořádná motivace vás obou. Když to bude chtít jen jeden z vás, nepohnete s tím. A kde ji vzít? Manželé své chování zrcadlí a platí, že láska plodí lásku a naštvanost posiluje naštvanost. Hlavní břemeno nápravy samozřejmě leží na vašem muži. Ale nezapomínejte, že vy mu tu cestu můžete buď zjednodušit, anebo ztížit. Stále tedy platí, že to máte ve velké míře v rukou i vy. Pokud si budete říkat, že vy už jste udělala maximum a došla vám energie, asi to skončí špatně. Naberte dech, a pokud tomu chcete dát poslední šanci, dokopejte ho k tomu, aby se začal hledat. Až bude „spravený“, bude na něm, aby vám to vracel láskou, zodpovědností a dobrou náladou do konce života.
