Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, je mi 30 let, mám už čtyři roky přítele a rok se snažíme o dítě. Nešlo to a při vyšetření se ukázalo, že je přítel prakticky neplodný. A kdybych s ním chtěla mít dítě, tak bych musela podstoupit umělé oplodnění. Považuju to za obrovský zásah do těla, a navíc to nemusí vyjít. Pořád o tom od té doby přemýšlím a došla jsem k tomu, že to takhle nechci.
Já jsem zdravá, můžu mít dítě přirozenou cestou a tohle podstupovat nechci. Už těhotenství a porod jdou za ženou a není to bez následků, to se nedá nic dělat, ale tohle mi přijde moc. A i když přítele miluju a plánovala jsem s ním mít rodinu, představovala jsem si s ním „šťastně až do smrti“, tohle nezvládnu. Znamená to pro mě jednoznačný rozchod, protože jsem děti vždycky chtěla.
Příteli jsem to zatím neřekla, protože si připadám jako strašná mrcha, ale už jsem rozhodnutá. Hrozně se trápím, ale jiné řešení pro sebe nevidím, čekám, až mi bude psychicky lépe, abych mu to dokázala říct. Kdyby to bylo obráceně a děti bych nemohla mít já a on odešel, pochopila bych to. Sice bych byla zoufalá, ale chápala bych to.
Přiznám se, že v mém rozhodnutí hrají roli ještě další dvě věci: umělé oplodnění prý platí pojišťovna na účet ženy, i když je neplodnost na straně muže, a kdyby to nevyšlo, tak bych kvůli němu přišla o svoje pokusy placené na pojišťovnu, které bych potřebovala, kdyby se později ukázalo, že mám také problémy s plodností, třeba kvůli věku. A druhá věc je, že si mě „zatím“ nechtěl vzít, i když jsem mu od začátku říkala, jak je svatba pro mě důležitá. Prý je na to dost času a tak. Už jsem rozhodnutá, spíš mi jde o to, co si o tom myslíte vy. Jsem moc sobecká, nebo se to dá pochopit? Kristýna
Odpověď
Milá Kristýno, snažím se ve vašem dotazu číst mezi řádky. Na první pohled to totiž vypadá, že o rozchodu rozhodla hlavně partnerova neplodnost. Já si ale myslím, že to je až ten poslední velký problém, před nímž se hromadily (a užíraly vás) ty menší. Problém umělého oplodnění se prostě jen prodral na první místo a ovládl názor na celý váš vztah. A ne, nejste sobecká, jen přítele milujete méně než svoji představu o způsobu „založení hnízda“. S tím byste měla počítat, až budete hledat nového muže.
Každý vztah má svoje fáze a vy jste se chystali pokročit „od milenců k rodičům“. Tedy do období, kam jste cílevědomě směřovala po celé čtyři roky. Právě před mateřstvím byste ale měli mít vztah ve výborné kondici, protože příchod dítěte zvyšuje nároky na odolnost vaší lásky.
Zkusím popsat, co na mě z vašeho dotazu „dýchá“, aniž bychom seděli naproti sobě:
Píšete, že svého muže milujete a měla jste v plánu s ním zůstat až do skonání světa. Ale to je o jeho osobě jediná pozitivní zmínka. Možná jste dokonce slovo „miluji“ napsala jen proto, abyste mu tolik neublížila. Musíte si uvědomit, že zatímco váš stávající partner skutečně existuje, dítě žije zatím jen ve vaší fantazii. Přesto jste dala přednost dítěti. To naznačuje, že vaše pouto k partnerovi není dost silné. Pamatujete si ještě časy, kdy jste byli do sebe zamilovaní? Co kdyby vám už tehdy řekl, že nemůže mít děti? Řekla byste „miláčku, to nějak vymyslíme“, anebo byste ho už tehdy opustila?
Jinými slovy: Zkuste se zeptat sama sebe, opravdu jde jen o miminko? A opravdu vás děsí představa umělého oplodnění? Pokud ano, proč si ten pokus nechcete vyplýtvat teď, ale schovat pro někoho jiného?
Chtěla byste mít dítě normální cestou… A když to nejde se stávajícím partnerem, říkáte si, že máte dost biologického času na to, abyste si našla někoho, kdo vám dá dítě bez zásahů moderní medicíny. Ve vašem uvažování je už v tuto chvíli partner na vedlejší koleji.
Vaše rozhodnutí vyplývá ze čtyř let vašeho vztahu. Neurodilo se za pár dní. Povzdechla jste si rovněž, že partner odmítá svatbu. Sečteno podtrženo – nosíte v sobě zásadní „zrady“, na kterých nechcete stavět vysněnou rodinu: Je neplodný. Dítě musím zařídit sama. Vystřílím si patrony na umělé oplodnění v budoucnosti. A nechce si mě vzít.
Kristýno, cítíte, že když ta fakta zpřeházím a přidám emocionální zabarvení, posunu vás k poznání toho, co vám skutečně běží hlavou?
Všiml jsem si také, že snášíte argumenty, které ospravedlňují vaše rozhodnutí. Píšete, že kdyby to bylo naopak, pochopila byste, kdyby vás opustil. To ale znamená, že jste si už zracionalizovala své rozhodnutí tak, abyste se obhájila sama před sebou. Ten rozumný výklad je už jen poslední část toho, o čem jste přemýšlela hodně dlouho. Připadá vám, že celá odpovědnost za „hnízdění“ visí na vás a že přítel do toho nedává prakticky nic.
Co dělat? Neobviňujte se z toho, že jste mrcha, která ubližuje. Představte si obě varianty a prožijte si je v duchu nanečisto. V prvním případě půjdete (proti svému přesvědčení) na umělé oplodnění. Porodíte dítě způsobem, který si bytostně nepřejete. Tu křivdu si pak budete nosit v sobě po celý vztah. Budete vinit partnera z každé prkotiny a hledat na něm zástupné chyby. To by vašemu vztahu určitě neprospělo a pravděpodobně by to vedlo k jeho konci. Tam v této verzi čeká nešťastný přítel a vy jako samoživitelka.
Vy jste si vybrala pragmatičtější variantu. Počkáte si na dítě, které vám dá někdo jiný. Přirozenou cestou. Ano, i zde bohužel figuruje nešťastný partner, ale naštěstí jen dočasně. Může si najít novou partnerku a bolest bude sice intenzivní, ale krátká.
Pokud si přehrajete obě varianty, bude vám jasné, která ubližuje partnerovi méně. Čím rychleji do toho říznete, tím dříve můžete být oba šťastnější.
Nejde tedy o to, že jste sobecká, ale o to, co je pro vás ve vztahu důležité, co méně a přes co nejede vlak. V příštím „kole“ si na to dejte pozor a popovídejte si s partnerem o všech variantách.
S přáním každý den o milimetr blíž ke štěstí. David Shorf, vztahový kouč, Calmea
(Postoj autora nevyjadřuje názor redakce.)
