Článek
Nepřestává mě překvapovat, že ačkoli obě moje dcery neustále obohacují svou garderóbu kousky vypůjčenými z mého šatníku, každá s těmi samými věcmi dospívá k úplně jinému výsledku. Ta starší jede ve stylu „basic bitch“, cokoli zkombinuje s velkými zářivě bílými teniskami nebo velkou zářivě bílou mikinou (stále žasnu nad její schopností se nepokecat a neumazat). Ta mladší vyznává (možná nevědomky) devadesátkové retro, k vzorovaným minišatům nebo černému krajkovému kombiné, které ze spodního prádla povýšila na dostačující svrchní oděv, si vezme martensky, otcovu koženou bundu a agresivní oční linky sahající skoro k uším.
Také jsem měla různá stylová období, kdy jsem se snažila vypadat jako kamarádka existencialistů z kaváren na bulváru Saint-Germain (černý rolák, dlouhý kabát), bohémská umělkyně (barevná šála, jinak barevná vlastnoručně upletená čepice) nebo redaktorka módního časopisu (černé pytlovité „minimalistické“ šaty a podpatky). S přibývajícím věkem ambice vypadat „jako někdo“ naštěstí ustupují, po několika letech na home office mou hlavní ambicí při oblékání na ven zůstává vzít si něco, co nevypadá jako pyžamo a není to od psích chlupů. Postupně jsem se smířila s tím, že ani když se nechám ostříhat na krátko, nikdy nebudu vypadat jako Jean Seberg ve filmu U konce s dechem a v obyčejných džínách a tričku nebudu úchvatná jako Charlotte Gainsbourg. Budu to prostě jenom já v džínách a tričku. Což, jak už teď vím, také nemusí být špatné. Ale dospět k tomu mi trvalo docela dlouho.
A netýká se to zdaleka jenom vzhledu. Schopnost přijmout to, kým jsem a co mi jde, se mi zdá jako klíč k úspěchu v jakékoli činnosti. Nechci tím říct, že člověk má upustit od svých snů jen proto, že mu kdysi na hodině výtvarky nebo hudebky na základní škole učitelka řekla, že na něco nemá „talent“. Spíš jde o to, mířit tam, kde se cítím dobře, a rozvíjet to mírně za hranice komfortní zóny. Když se mi kroutí prsty na nohou z představy, že bych měla někomu něco nabízet, nebudu se snažit uplatnit jako finanční nebo pojišťovací poradkyně, ale účetní klidně dělat můžu.
Povzbuzující slogany typu „buď sama sebou“ a „měj se ráda taková, jaká jsi“ mi jdou dost na nervy, zvlášť když je vidím v sousedství reklam na kliniky plastické chirurgie nebo návodů na hubnutí. Ale když z nich člověk odloupe všechna ta růžová srdíčka a třpytky, musí uznat, že na nich něco je. Akorát že doopravdy to pochopit trvá minimálně půlku života, kdy se pořád snažíte stát se někým jiným.
