Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den. Před krátkým časem mě po 15 letech opustil manžel. Je to pro mě hrozná rána a nedokážu se s tím smířit, nejsem schopná ničeho. Máme tři děti ve školním věku, zatím to nesou dobře. S tatínkem jsou neustále v kontaktu a scházejí se, i to mě hrozně bolí. Odešel ze dne na den, protože prý cítí, že vedle mě nežil doopravdy, jsem pesimistická, moc neuklízím, a navíc mu prý celou dobu vadí, že bydlíme v domě u mých rodičů, necítí se tady moc dobře. Já si přitom celá ta léta myslím, že si žijeme moc hezky, že si rozumíme, máme se rádi, jezdíme na výlety, na dovolené, na různé akce, plánovali jsme rekonstrukci. Normálně jsme si povídali, smáli jsme se, objímali. To všechno se dělo až do poslední chvíle.
Neumím si bez něj představit život, byl mojí součástí, vše jsme dělali společně, mohla jsem se o něj kdykoliv opřít a najednou je všechno pryč. Nechce se mnou o tom mluvit, nechce jít do poradny. Sice o mě má starost (třeba o zdraví), ale prý mě už nemá rád. O děti se samozřejmě starat bude, ale mě už nechce. Ale já si to neumím představit. Vidět ho a mluvit s ním moc bolí, ale nevidět ho a nemluvit s ním ještě víc.
Nedokážu nic dělat, furt jen bulím a ptám se proč. Kromě poslední doby, kdy chodil domů později a moc se nebavil, jsem nic nepozorovala. Stále jsem se ptala, co se děje, odpověď byla nic. A pak to z něj jednou vylezlo… Že už u něj tenhle stav trvá asi sedm let. Ujišťoval mě, že žádnou jinou nemá. Bohužel mám jiný názor: Utěšoval vdovu našeho kamaráda a došlo mi, že si pořád píšou. Ale nevím. Nedokážu si prostě představit, že jen tak spálí mosty a zmizí mi ze života. Mám stále nutkání mu volat a přemlouvat ho. Je to zlatej chlap. Nevím, co mám dělat, jak to zvládnout, moc to bolí. Moc bych vše chtěla zachránit, zabojovat. Nevím co dál. Děkuji. Irena
Odpověď
Milá Ireno, odpovědi na váš dopis se skrývají v jedné větě vašeho muže: „Ten stav už trvá sedm let.“ Nevypadá to, že by v něm rozhodnutí opustit rodinu uzrálo během poslední doby, kdy chodil domů pozdě. Pravděpodobně se cítil nekomfortně už dlouhá léta. Ale jelikož chlapi většinou nejsou „svěřovací typy“, nevšimla jste si toho. Vaše pozornost byla zaměřena úplně jinam.
Kdybychom se sešli a popovídali si ve třech i s vaším partnerem a on by měl chuť se otevřít, asi bychom zjistili, kterých „stokrát nic umořilo osla“. Partneři často chybují v tom, že se vyhýbají konfliktu, a to přesně dělal váš muž. Neříkal dostatečně důrazně, například že nechce bydlet s tchyní a tchánem. A když se někdo vyhýbá konfliktu, neznamená to, že konflikt zmizí. Nezmizí. Jen se přesune dovnitř a váš partner si dovnitř evidentně přemisťoval tuny a tuny problémů.
Zeptejte se sama sebe, jak je možné, že vy vidíte vztah jako skvělý a váš muž ho popsal přesně naopak…
A Ireno, víte, co se stane, když už jich má plné břicho? Vybuchne. Všechny nahromaděné křivdy a nespravedlnosti prostě explodují. Samozřejmě k obrovskému překvapení vás – jeho ženy. A to, že zmiňuji křivdy a nespravedlnosti, neznamená, že objektivně existovaly. V partnerství totiž nejde o pravdu, ale o pocit. A jestliže to váš muž takto cítil, nezbývalo než to přijmout a hledat řešení. Za to, že jste jeho „sedm let utrpení“ nepoznala, může ve velké míře špatná komunikace. Tak jak jste si ji nastavili, tak nakonec zafungovala. Zde tedy v negativním smyslu.
Těžko říct, jestli už jste za bodem návratu a obnova vztahu není možná. Určitě ale nemůžete dělat stejné věci a očekávat jiný výsledek. Proto byste si měla hrábnout do paměti a vyvolat si stížnosti, které partner během let opakovaně zmiňoval. Například co znamená jeho poznámka, že vedle vás „nežil“. To by naznačovalo, že nemohl žít stylem, který by ho bavil. Že dělal věci, které jste řídila vy, a ty jeho se nikdy nedostaly na pořadník. Je složité zjistit na dálku, kdy a co ho vedlo k rozhodnutí odejít od rodiny po 15 letech. Ale zpravidla jde o dlouhotrvající nespokojenost, z níž daná osoba nevidí únik. Domnívá se, že komunikace není možná, jelikož mu 15 let nepomohla změnit nic.
Takže k věci, Ireno. Začneme inventurou. Musíte se začít k sobě chovat s extrémní upřímností. Zeptejte se sama sebe, jak je možné, že vy vidíte vztah jako skvělý a váš muž ho popsal přesně naopak. Tam někde si zhodnoťte, jestli nebyl skvělý jen pro vás. Pak se vraťte k signálům, které manžel tu a tam určitě vysílal. Jak by chtěl žít? Třeba nenáviděl rekonstrukci, na niž jste se vy strašně těšila. Třeba chtěl víc prostoru pro sebe a bydlení u rodičů mu vadilo. Třeba chtěl, abyste byla zase taková, jakou si vás vzal…
Až budete hotová s inventurou, budete vybavená pro rozhovor s manželem. Místo emocí, breku a vyčítání, místo poukazování na skvělé zážitky ukážete svému chlapovi, že si uvědomujete, co cítil. A pokud se trefíte, určitě si vás rád vyslechne. Už jen samotný fakt, že jste byla schopna sebereflexe, ho musí potěšit. A to je první krok. Dál se může stát cokoliv. Buď je pozdě a jeho rozhodnutí je nezvratitelné, anebo tam ještě doutná jiskřička.
Pokud chcete o svého muže zabojovat, začněte tím, že se jeho pocity budete snažit pochopit a přijmout. Nesnažte se jeho argumenty vyvracet. Nejste u soudu – nejde o pravdu, nýbrž o pocit. A jestli existuje nějaká vdova, která ho momentálně baví, protože naslouchá, jak mu „jeho žena nerozumí“, musíte se stát tou ženou, která mu rozumí. Pak nebude mít potřebu utíkat.
